Pouze konkurence přiblíží náš hokej zpět k vrcholu

Konec roku je vždycky období, kdy lidi bilancují, co se jim povedlo či nepovedlo během uplynulých dvanácti měsíců, a plánují, co všechno budou dělat líp v nastávajícím novém roce. Já jsem vzal do ruky pero a hodil jsem si jen tak pro zajímavost na papír, kolik že času jsem věnoval tomu, co mě baví. Vyšlo mi, že hokejem, tj. tréninkem na ledě či koučováním na střídačce nebo taky tréninkem v tělocvičně či někde na hřišti, jsem v roce 2016 strávil zhruba necelých 1500 hodin. Patnáctset hodin zábavy, ale hlavně trenérských zkušeností. Spousta času na zkoušení, vymýšlení, porovnávání, odkoukávání, analyzování atd. Dost času zároveň na to, abych si vytvořil a každý den upevňoval vlastní přesvědčení o tom, kde je zakopaný pes českého hokeje. Proč my, tradiční hokejový národ, koukáme na špičku světového pelotonu s očividným odstupem? Odpověď je podle mě velice jednoduchá, ale s nápravou tohoto stavu to v naší zemi tak jednoduché bohužel nebude. Všichni se tady tváří, jak se brutálně snaží s výchovou hokejistů něco udělat, nicméně politika a naplňování vlastních koryt mají u nás přednost před péčí o budoucnost našeho hokeje.

Základní průšvih českého hokeje je nedostatek dětí. Takzvaná Zlatá generace vyrostla v době, kdy na hokejové nábory chodilo 40 dětí, takže trenéři posílali 20 nejslabších na jiné sporty. V současnosti je každý kluk nebo holka, který se rozhodne to s hokejem zkusit, pomalu zázrak. Proč nemají děti zájem o hokej? Zaprvé proto, že jako národ ztrácíme zájem o sport obecně! Normálně sportovně zakrňujeme! Ani v jiných sportovních disciplínách nepraskají české oddíly ve švech. A když už sport pro dítě, tak hokej patří mezi ty nejméně pohodlné, u ledu je furt zima, hrozí zranění (což je blbost, riziko není o nic větší, než třeba při florbalu), stojí to moc peněz atd., spousta rodičů taky nechce svoje ratolesti namáčet do smradlavé žumpy mládežnického hokeje plného nevraživosti, sobeckosti a psychického tlaku z přehnaných ambicí, no a zbytek eventuálních zájemců odradí nezájem a nekompetentnost mizerně placených mládežnických trenérů spolu s nemožností bez újmy změnit klub v případě touhy zkusit to jinde.

Když vezmu výše zmíněné důvody popořadě, tak český celonárodní uvadající zájem o sport v prvé řadě "připravuje" budoucí generace na život plný zdravotních trablů. Že hokejisti nebudou vozit medaile, bude za pár let nejmenší problém. Osobně bych do škol vrátil pořádnou totalitní tělesnou výchovu, českým dětem chybí klasický nabušený totalitní tělocvikář, který mou generaci v rámci osnov naučil základy gymnastiky, atletiky, všemožných míčových sportů, byl pro nás autoritou, pro kluky vzorem a pro holky sexuálním symbolem, byla s ním pořád sranda, ale chraň bůh, když někdo nedělal, co měl... Současný školní tělák je většinou jen ztráta času, rodiče své děti omlouvají, učitelé se radši nepouští do ničeho náročnějšího, aby neměli opletačky, kdyby se náhodou někomu ze žáků během hodiny něco stalo... Třeba Finové kladou na tělesnou výchovu ve školách obrovský důraz. Celkově mají za exota každého, kdo nesportuje a kdo ke sportu nevede vlastní děti. V globále potom mají české děti oproti (nejen) finským vrstevníkům s ukončením základní školní docházky deficit stovek hodin pohybu, gymnastiky, atletiky, her, hokejovou hantýrkou můžeme říct off-ice tréninku. Stovky hodin! Pak se nemůžeme divit, že zaostáváme nejen v dovednostech, ale i v herním čtení a naší vždycky typické vyčůranosti! Kde mají naši malí hokejisté ten herní cit pilovat, když kromě tréninků v oddíle nikde jinde nic nehrají? Selskými počty každý zjistí, že před čtvrtstoletím trávili děti v průměru řekněme dvě hodiny denně organizovaným pohybem (trénink + tělocvik), a k tomu ještě dejme tomu další dvě hodiny pohybem spontánním ("za barákem"). V současnosti je to pouze jedna hodina tréninku denně a pak prd! Tři hodiny sportu denně našim dětem prostě chybí! Malí Finové taky mají tablety a plejstejšny, taky je během týdne neuvidíte na hřišti mastit fotbal jen tak, ve škole ale tělocvik patří k základním předmětům a o víkendech prostě za sportem vyrážejí celé rodiny. V neděli ve Finsku není skoro jiná možnost, než jít sportovat, nákupní centra jsou zavřená, osvícená udržovaná sportoviště otevřená... Finské školství bez stresu ze známek připravuje děti pro život, jehož bude pohyb nedílnou součástí, u nás stresujeme mládežníky násobením zlomků, zatímco ti nebožáci nezvládnou kotoul vzad... Finové dobře vědí, že když investují do systému výchovy dětí v lásce ke sportu a zdravému životnímu stylu obecně, mnohonásobně se jim to v budoucnu vrátí na ušetřených výdajích za zdravotní péči...

Už jsem zmínil, že všechno u nás, výchovu sportovců nevyjímaje, je politika. Co bude někdy v budoucnosti, nikoho nezajímá, hlavní je co nejvíc vytřískat ze současné situace, volební období netrvá do smrti... A stejně bohužel funguje i "systém" výchovy hokejistů, peníze určené pro děti se k dětem nedostanou, organizovat malé hokejisty znamená slušnou šanci uzobnout něco z veřejných peněz. Kdyby aspoň zbyl kousek perníčku na mládežnické trenéry! Pořádný trenérský vzor přece musí být se svěřenci před tréninkem, během něj i po něm, má to být důležitý pilíř výchovy mladého člověka, nehledě na to, že je taky nutné částečně kompenzovat zmíněný deficit tréninkových hodin. Před ledem i po něm je prostor na off-ice či jakékoli blbnutí v pohybu. Současný typický mládežnický trenér přiletí z práce na zimák deset minut před ledem a po ledě zase spěchá domů nebo znovu do práce, popř. zůstává na tréninku s další kategorií. Asi není možné po frajerovi chtít nějaký extra zápal pro věc, pokud nemá v týmu vlastní dítě a dělá to téměř zadarmo. A nikdo jiný nám ty děti pro ten hokej nezapálí, než zapálený trenér!

Taky bych chtěl napsat, že si nemyslím, že by byl hokej u nás tak brutálně finančně nedostupný, rodiče jsou schopní a ochotní zaplatit cokoli, když budou děti šťastné, měsíční příspěvky v mnohých oddílech nejsou nic závratného. Jen tak mimochodem, měsíční náklady na staršího žáka ve finském Oulu činí cca. 140 Euro, podle nejnovější analýzy musí každý finský rodič například za mladšího dorostence vytáhnout 2750 Euro za sezónu, za staršího výdaje činí dokonce 3000 Euro! ... Problém u nás vidím, jak jsem psal, v určité pohodlnosti a taky často v tom, že rodiče necítí, že za svoje peníze dostanou dostatek trenérského zápalu a nadšení. Větší podpora mládežnického hokeje (myslím opravdovou podporu, ne tu papírovou) by ale mohla zpřístupnit tento sport taky dětem ze sociálně slabších vrstev, je prostě životně důležité k hokeji přitáhnout víc zájemců! Další smutný efekt, který jsem kolem výchovy malých hokejistů v Čechách zaznamenal, je, že protože je náš hokej v současnosti sportem pro "sociálně silnější" vrstvy, ve kterých muži vydělávají slušné peníze, takže ženy nemusí chodit do práce, mají právě ženy největší vliv na to, co z našich dětí bude. Mámy vozí děti na tréninky a zápasy, mámy komunikují s trenéry, mámy řeší hokejové záležitosti. Když si ještě uvědomíme, že tělocvikář v současnosti není tělocvikář a že trenér má často slušnou nadváhu a solidní nezájem, vyjde nám, že naši kluci, naše budoucí hvězdy NHL vůbec kolem sebe nemají žádné opravdové chlapské vzory, nikoho, koho by chtěli kopírovat, kdo by na ně byl přísný a férový zároveň, tvrdý a zároveň kamarádský, důsledný při práci a zároveň zábavný kdykoli jindy, prostě kdo by mohl z kluků dělat chlapy. Maminkovský přístup, který ovšem převzala i spousta tatínků, všudypřítomná hyperprotekce dětí, snaha chránit je všude a před vším, žádnou hvězdu světového sportu nestvořil. Životopisy úspěšných hokejistů mají jedno společné - nikdo se s nimi v mládí moc nepáral, za což jsou nakonec všichni svým otcům či mládežnickým trenérům vděční. Maminky jsou nejlepší, ale žádná nikdy nepřipraví žádného kluka na drsné prostředí "poměřování pinďourů" ve vrcholovém hokeji.

S nedostatkem mužských vzorů souvisí taky všeobecný nedostatek respektu v Čechách. Po revoluci u nás došlo k výraznému uvolnění mravů, všichni to berou tak, že po 40 letech buzerace, totality a autorit si každý může dělat, co se mu zlíbí, respektovat nebudeme nikoho, vždyť jsme přece svobodní! Respektovat třeba prezidenta, který neumí přiznat chybu, protože Peroutka ten článek prostě napsal, a který často mívá virózu, je fakt těžké, ale s absencí respektu se bohužel potýkají i trenéři, kteří to s dětmi myslí vážně a chtějí to s nimi dělat pořádně, nicméně rodiče stejně budou vždycky pochybovat nad každým rozhodnutím, které se bude týkat jejich hyperchráněného dítěte, takže spousta potenciálně dobrých trenérů se radši věnuje jiné práci, nevyplatí se jim každý den za pár korun snášet nájezdy věčně nespokojených rodičů. Absence respektu, slušnosti a taky nadhledu v naší společnosti prostě obecně brzdí výrazně i výchovu hokejistů. Hodně rodičů zvolí pro dítě radši jiný sport, nemají zkrátka chuť každý den potkávat nervózní věčně nespokojené agresivní mámy a táty. Všude na světě chtějí rodiče pro svoje děti to nejlepší, ale nikde si k trenérům a oddílovým bossům nedovolí tolik, co rodiče u nás! Další pravidlo, které jsem si během let potvrdil, je, že mládežnický hokejový trenér v Čechách dělá dvakrát tolik práce za dvakrát méně peněz, narozdíl od kolegů z jiných hokejových velmocí. Jednak čeští trenéři musí neustále bojovat s rodičovskými tlaky, každou zápasovou nominaci, každé rozhodnutí chtějí rodiče vysvětlit, přestože pak stejně vůbec nerespektují trenérův názor, a pak taky trenéři u nás každý den zápolí s nedostatkem dětí. Kvůli neexistující konkurenci musí koučové na našich zimácích makat o dost víc, než třeba jejich kolegové ve Finsku.

A tímto jsem se malou oklikou vrátil k tomu hlavnímu českému průšvihu - málo dětí = málo konkurence a tudíž nemožnost držet krok se světovou špičkou. Viděl jsem trénovat různé zahraniční žákovské či dorostenecké týmy a rozdíl není v tom, CO ve Finsku či Švédsku či Rusku trénují, občas odkoukám cvičení, které jsem předtím neznal, ale nikde jsem neobjevil žádný kouzelný dril, který bych neviděl v různých podobách i u nás a díky kterému by ostatní hokejové velmoci získávali na nás náskok. Ten hlavní rozdíl je v tom, JAK mládežníci ve Finsku či Švédsku či Rusku ta cvičení provádějí. Úplně stejný trénink osmáků z Oulu a odkudkoli z Čech by v praxi vypadal asi tak, že finský trenér za celou hodinu nezvýší hlas, pouze píská do píšťalky a u tabule ukazuje, co se bude dít, a borečci jezdí jak šílení, pořád nadoraz, nevypustí jediný souboj. Český trenér celou hodinu musí řvát jak na lesy, zdůrazňovat, že naplno na čáru znamená naplno až na čáru a ne dva metry před ní, a stejně všichni borečci nepojedou na 100% a trénink nikdy nebude v takovém tempu, jako trénink třeba finských vrstevníků. Nebo jsem například viděl reprezentanty z ruské šestnáctky, kteří měli po dojetí jednoho normálního zdlouhavého karuselu a rozehrávce kamarádovi zabrzdit a vystartovat zpět do zástupu, trenéři to ani moc nesledovali, ale já neodhalil jediného hráče, který by se na brzdu a start naplno vykašlal. Naši nejmladší reprezentanti nejsou žádní flákači, ale v některých fázích tréninku jsou prostě navyklí nedělat všechno naplno, občas si někde uleví, sem tam odfláknou zakončení, párkrát je nutné na ně hlasitě zakřičet. Jak to teda ti trenéři ve Skandinávii či Rusku dělají, že jim svěřenci makají bez práskání bičem? Nijak! Půlku práce za ně udělá samotná konkurence! Ve stodvacetitisícovém Oulu mají v každé kategorii 45 dětí! Borec tam něco fláká, ale trenér nemusí křičet, pouze dotyčného pošle do "béčka", kde už na jeho místo čeká jiný nadržený zájemce a ten bude dělat všechno pro to, aby se v prvním týmu udržel. Nezablokuješ střelu? O víkendu hraješ za béčko! Nebekčekuješ poctivě? Hlas se v béčku! Vypustíš souboj? Nazdar! Primitivní systém, který prostě funguje sám o sobě a trenéři v uvozovkách ani nemusí chodit na led. Ovšem tento systém funguje taky díky tomu, že rodiče respektují trenéra, že je tam od toho, aby tvořil nominace, a nedovolí si mu do toho jakkoli kecat... To musí být nádherná "práce", mít v týmu 30 kluků a rodiče, kteří na vás každý pátek nečekají před kabinou s otázkami, výčitkami či nadávkami! Když budeme hledat rozdíly ve výchově hokejistů u nás a třeba ve Finsku dál, spočítáme si, že do mladšího dorostu v Oulu se dostanou borci z tryoutu pro 90 hráčů! Ze dvou kategorií po pětačtyřiceti. Jako prvoročáci hrajou v áčku jen ti opravdu nejlepší, jinak smůla, dej si sezónu v béčku a zkus to za rok... Mládežnický oddíl Espoo Blues Juniors sdružuje 800 členů! Pouze mládežníků do 20 let! Když budu počítat s dvanácti kategoriemi v oddíle, tak to vychází na cca. 60 hráčů v každé! (Espoo má ofiko cca. 250 tisíc obyvatel.) Loni na jaře jsme tam s výběrem Czech Vikings 2003 hráli turnaj, na který pořadatelé vyslali pět týmů! Tři do tříáčkového turnaje a dva do dvouáčkového! Dostali jsme tam s našim týmem plným našich domácích hvězdiček pořádnou nakládačku a Blues Juniors na bednu ve slušné mezinárodní konkurenci nepustili nikoho jiného! Když jsme s Martinem Chabadou koukali na finálový zápas, přišlo nám, že koukáme na dospělý hokej - dovednostně, herně, bojovně, ale i takticky parádní podívaná! Sami pro sebe jsme si to ohodnotili, že místní chlapci jsou ve všech ohledech tak sezonu a půl v předstihu před těmi našimi. Po tomto zážitku jsme ani jeden celý večer nepromluvili...

Leckdo nyní určitě namítá, že se to Finům, kterých je celkově mimochodem polovina, co nás, vychovává, když mají daleko víc zimáků. Při bližším průzkumu každý ale může zjistit, že mají sice víc stadionů, ale mají taky víc dětí a všechny chtějí vlastní příležitost k tréninku. Což znamená, že např. v Oulu je realita taková, že žáci trénují dvakrát týdně po týmech, tj. áčko vlastní led, béčko a céčko taky, nicméně dvakrát týdně musí trénovat všech cca. 45 dětí pohromadě! To musí být slušnej chaos! Takže v tréninkových možnostech a příležitostech samotných bych žádný extra zásadní rozdíl neviděl, konkurence je to hlavní, co udělá každý trénink kvalitnějším, což po iks sezónách bude znát. Žádný sebevětší motivátor trenér, žádný gestapácký bachař s píšťalkou nepřinutí svěřence ze sebe vydat vždycky všechno, když oni samotní (a jejich rodiče) budou vědět, že jim vlastně nic jiného, než dokola se opakující řev, který už stejně pouští druhým uchem ven, nehrozí, že jim nikdo jejich teplý flek v první lajně stejně nevezme... Pokud motivace hrabat nadoraz ráno, večer, v pondělí, ve čtvrtek, v lednu, v červenci, furt, nevychází z borců samotných, nic zvenčí jim nepomůže! Trefně to pojmenoval Ivo Toman svým "motivace zvenčí je jako smrad, za pár minut se vyvětrá..." Takže rodiče, nebuďte příliš nadšení z kouče, který z vašeho dítěte neustálým hulákáním vymačká maximum, a naopak neobviňujte jiného, který není tak hlučný, že kvůli němu vaše ratolest nemaká nadoraz, problém je vždycky v hlavičce samotného dítěte a v jejím nastavení, jehož dispečerem jste hlavně vy samotní... Dělat všechno naplno a stopro se na to soustředit, ať je to hokej, plejstejšn nebo škola, je každodenní návyk, který nejsnadněji podědí potomci po rodičích, takže nejvíc záleží na vzorcích chování uvnitř rodin samotných. Pak je samozřejmě nesmírně důležitá i míra zápalu každého klubového trenéra, ale to už se zase motáme v bludném kruhu motivace (zejména finanční) českých hokejových koučů a ochoty snášet všechny ty okolní tlaky atd, atd...

Poslední dobou je čím dál hlasitěji slyšet názor, že nemáme rozdílové hráče, že na vrcholných akcích všech reprezentačních kategorií se nikdy nenajde nikdo, kdo by v důležitou chvíli zvednul český prapor a rozhodnul by zápas v náš prospěch. Z nejvyšších míst padají rozkazy k trenérům: "Vychovávejte rozdílové hráče!" Rodiče na stadionech naříkají: "Ten můj musí přece hrát furt, vždyť je nejlepší! Kašlete na ty ostatní dřeváky, stejně z nich nikdy nic nebude!" Podle mého je právě takzvaná výchova takzvaných rozdílových hráčů to, co tady už hezkou řádku let pácháme, a podle mě je to bohužel jeden z důvodů, proč za nejlepšími zaostáváme! Zní to asi nesrozumitelně, tak se to pokusím přiblížit polopaticky. Typická "výchova" hokejové mládeže u nás vypadá asi tak, že v šesti letech se na zimáku sejde skupina dětí, z nichž jeden chlapec (narozený třeba v lednu) už dva roky chodí s tátou bruslit, zatímco jiný (narozený třeba v říjnu) stojí podruhé na bruslích. Na první pohled je i laikovi jasné, že ten skoro o rok starší je mnohem šikovnější a zároveň větší a silnější a rychlejší atd. Celá "odborná" rodičovská a často bohužel i trenérská veřejnost má okamžitě jasno - ten větší kluk je hokejový talent s potenciálem pro NHL, ten mladší "začátečník" je dřevák a vlastně nemá vůbec smysl se mu nějak extra věnovat, ten vůbec žádný potenciál nemá. Toto není žádná moje smyšlená teorie, podobnou věc jsem ikskrát vyslechnul na vlastní uši! Takže hned od prvních dnů je ten "lepší" preferovaný, dostává se mu víc péče na trénincích, zatímco ten "horší" pořád jen zdržuje, "lepší" dostává hromadu prostoru při zápasech, zatímco "horšího" na led trenér radši moc neposílá, aby nic nepokazil, protože by se mohlo prohrát a to by byl průser... No a ve čtvrté třídě je dovednostní rozdíl mezi chlapci pořád stejný, ne li větší, a "odborníci" hrdě prohlašují, jak měli pravdu a že už v přípravce bylo přece jasný, kdo na to má a kdo ne. Vůbec nikdo si neuvědomuje, že my tady vlastně sami svojí tupostí odřízneme velkou část potenciálu hned na startu, že ti na začátku méně šikovní, menší, slabší atd. nikdy nedostanou stejnou příležitost, jako ti na začátku "lepší". Rodiče jsou šťastní, že je jejich mazel bezkonkurenčně nejlepší a nedochází jim přitom, že právě nedostatek konkurence a ono bezpečné komfortní prostředí, které nenutí mladé hokejisty každý trénink či zápas ze sebe vydávat maximum, budou později důvodem, proč mazlík nebude rozdílový hráč taky na mezinárodním poli... Jak jde "kariéra" borečků dál, tak ti "rozdíloví" pomalu neslezou z ledu, máme tady top žákovské týmy, které mají dvacet hráčů, ale všechny zápasy odehrají cca. na osm nejlepších, protože by se mohlo prohrát a to by byl průser... "Rozdíloví" mají maximální péči a nejvíc příležitostí, "netalentovaní" jsou na obtíž, a dochází tedy k dalšímu ořezávání naší už tak slaboučké hokejové základničky. A "odborníky" tento stav pouze opět utvrzuje v jejich názoru, že všechno bylo přece evidentní už před osmi lety... Zároveň na prahu dorosteneckého věku tady máme "rozdílové" hráče, kteří jsou zvyklí na to, že se všechno točí kolem nich, že si na ledě můžou dělat, prakticky co chtějí, že se z nich okolí prostě musí posrat, ale taky že většinou vlastně nemusí ani hrabat nadoraz, protože jim stačí devadesát procent, stejně jsou nejlepší a široko daleko není nikdo, kdo by na ně tlačil. No to ale přece ani není divu, když se našim "rozdílovým" hvězdičkám jakákoli potenciální konkurence během let zlikvidovala! A od dorostu vstupuje do "výchovy" mladých hokejistů v Čechách definitivně smrtící paradox - pro naše usmolené stádečko tady máme nekonečné pastviny, neboli to málo hráčů, které nám do této doby u hokeje vydrželo, pokračuje vlastně bez razantnějších zásahů a omezení dál, neboť tady máme politicky korektní počet extraligových týmů. Když nebudu rozebírat způsob a kvalitu tréninku dorostenců u nás, když v tomto příspěvku přehlédnu (nedělá se mi to snadno!), že naši extraligoví borečci, zejména ti "rozdíloví" to v úterý nesmí na tréninku moc přehánět, aby nebyli na čtvrteční zápas unavení, a pak už taky nejde moc makat, protože se hraje zase v neděli, musím upozornit na další obrovský průšvih, který nedostatek konkurence způsobuje. Takový typický český "rozdílový" hráč může klidně propadat ve škole nebo do ní ani nechodit, může být drzý na všechny okolo, může si protahovat střídání na ledě dle libosti ala JJ v dobách největší slávy, protože ví, že mu stejně žádný postih nehrozí, že stejně vždycky odehraje 30 minut za zápas, protože v týmu zkrátka nikdo lepší není a trenér si nemůže dovolit riskovat šňůru proher a případné záchranářské starosti. Výsledek je přece u nás důležitější než výchova! Můžeme ale tímto způsobem doopravdy vychovat charakterově špičkové úspěšné sportovce? Jsem přesvědčený, že ani náhodou! V žádném případě nemáme šanci dlouhodobě stačit mladým Rusům, Finům či Švédům, kteří jsou odmalička díky konkurenci navyklí každý den kromě vlastní šikovnosti a kreativity používat i zodpovědné a často bolestivé defenzivní schopnosti, nikdy nevypustí jediný souboj, jsou neskutečně disciplinovaní, protože vědí, že by je třeba i jakékoli drobné podcenění mohlo stát místo v týmu. Šestnáctiletí reprezentanti Ruska nedali ve třech nedávno odehraných zápasech českým soupeřům ani metr ledu zadarmo, celých stoosmdesát minut byla pro naše mladíky šílená dřina, aby si vůbec vypracovali nějakou lepší šanci na vstřelení gólu, v oslabeních skákali Rusáci do střel po hlavách, kdežto naši borci, přestože většinu času bojovali jako lvi, se nevyvarovali slabých chvilek v koncentraci a důslednosti, které soupeř samozřejmě vesele trestal a které většinou pramenily z nesprávných návyků našich tzv. "rozdílových" hráčů. Zbytečný gól jsme například inkasovali, když jeden z našich "rozdílových" hráčů, místo snahy zabránit soupeřově střele z mezikruží, si rukou kryl obličej, asi aby pukem nedostal do mřížky... A tady se nám začíná objevovat rozdíl mezi ruským či skandinávským rozdílovým hráčem, který svou šikovností a kreativitou vyniká v každodenním konkurenčním prostředí, kde v klubu ani v domácí soutěži nedostane nic zadarmo a zároveň nepostrádá ani vlastnosti bojovného týmového plejera, a českým "rozdílovým" hráčem, který je málokdy nucen opustit vlastní komfortní zónu a stejně v extralize udělá sedmdesát bodů. Který rozdílový hráč má šanci zůstat rozdílovým i třeba na mistrovství světa, je snad jasné každému...

No a postupně se dostávám ke dvěma neustále omílaným, ale z mého pohledu tragikomickým zásadním otázkám českého hokeje. Na obě je podle mě naprosto jasná jednoduchá odpověď, ale bohužel se u nás všichni zainteresovaní tváří, jakoby odpověďi neznali a nikdo není ochoten pro vyřešení těchto otázek nic udělat. Postoj "já nic, ti druzí jsou na vině" nikam nevede, a odpověď na první otázku - "Kdy se zase vrátíme do špičky?" bude s takovou vždycky znít "Už nikdy!" Nad slunce jasné musí každému být, že bez každodenní přirozené konkurence nikdy nemůžeme stačit jiným hokejovým velmocím, které mají větší základny a kvalitnější soutěže, ale nadále u nás v žákovské "lize" bereme jako normální výsledky 33:0 a podobné, žáci odehrají hroznou spoustu zápasů úplně zbytečně, lepší tým na půl plynu šedesát minut obléhá branku soupeře, hráči horšího týmu se za celý zápas nedotknou puku, zkrátka ztracená sobota. Vím o tom, kam vedla snaha o změnu systému žákovských soutěží před lety, kdy lepší týmy hrály proti podobně kvalitním protivníkům, a to samé ty slabší týmy, což nakonec vedlo až k rozpadu některých malých oddílů, protože rodiče houfně odváděli děti z té slabší soutěže do té silnější. Mockrát jsem se setkal s dvojím typickým způsobem uvažování normálního českého hokejového rodiče - 1. "Radši budu mít dítě ve velkém klubu, kde je hodně dětí, takže si moc nezahraje, ale přece nepůjdeme do malého klubu, kde by kluk hrál každý zápas na dvě pětky, ale byl by frustrovanej, že se prohrává!" Rodiče na tribuně skáčou jako Janci po každém vítězství, opěvují autora drtivé většiny branek a nějak si přitom neuvědomují, že jejich vlastní syn se na úspěších týmu nijak extra nepodílí a pravidelně větší či menší část zápasu mrzne na střídačce... Jde přece o výsledek, srát na výchovu! 2. Druhý zvrácený způsob uvažování "made in Czech" je, že mám dítě v malém klubu, je tam celkem pohoda, děti to baví, trenéři se snaží, ale velkým klubům prostě nestačíme. Zápasy proti soupeřům podobné výkonnosti mají grády, jsou vyrovnané a dramatické, děti moc baví, ale stejně všichni rodiče nejraději hrají proti Spartě. Od Sparty to je pokaždé nálož, po první třetině se pokaždé chtějí všichni zastřelit, po zápase jsou pokaždé všichni hrozně frustrovaní, ale chraň Bůh, kdyby nás náhodou ti debilové ze Svazu zařadili do skupiny kvalitativně podobných týmů a my se se Spartou v lize nepotkávali! To by hned všichni balili fidlátka a utíkali "za lepším". Snahy o kvalitnější a konkurenčnější žákovské soutěže jsou u nás prostě "politicky" likvidovány, nicméně tady už opravdu končí sranda! Buď se systémem žákovských soutěží pojďme něco udělat, aby se počet bezcenných zápasů minimalizoval, pojďme třeba zavést limity na maximální počet hráčů v týmu, aby se v jednom klubu nehromadily děti, zatímco v jiném mají problémy postavit danou kategorii, anebo nedělejme nic, ale pak se doprdele pořád jak Marťani neptejme, jak to, že nám špička utíká a kdy ji zase doženeme!

No a úplný vrchol tragikomedie jsou podle mě soutěže dorostů a juniorů! Jak jsem rozebíral výše, do mladšího dorostu u nás po předchozích letech "systematické" likvidace potenciální konkurence samovolně přechází prakticky každý, kdo umí stát na bruslích a kdo se ještě z mládežnického hokejového prostředí nezbláznil. A my tady máme pomalu víc extraligových týmů než plejerů samotných... Na to, že máme mnohem menší základny než každá z top pět hokejových zemí, tak máme víc družstev v nejvyšších soutěžích! Pro poloviční počet mládežníků oproti Finům máme 30 týmů v extralize mladšího dorostu (Finové 24) a 24 týmů v extralize staršího dorostu (Finové 16!), naše dorostenecké nejvyšší soutěže se hemží postaršenými hráči, extraligu mladšího dorostu hraje hejno osmáků, kteří často nejsou žádní megaodskočení lumeni, jen prostě nahoře nejsou lidi, většinou proto, že ti lepší hrajou zase o patro výš, a rozmělněná kvalita žákovských soutěží těm nejlepším top podmínky k rozvoji prostě nenabídne. Ten fyzicky nejtěžší zlom v kariéře mladého hokejisty, přechod do mladšího dorostu, kdy rozdíly biologických věků mezi hráči můžou dělat klidně i čtyři roky, zvládají v současnosti borečci už v žákovském věku! To svědčí o opravdu velké dorostenecké konkurenci! Z minulých dob znám spoustu hvězd českého hokeje, které v první dorostenecké sezóně musely vzít zavděk hostováním v některém týmu nižší soutěže, aby se po roce pořádně ohrané vrátily a naplno začaly ukazovat svůj potenciál až jako druhoročáci, protože v natřískané extralize jednoduše nebylo místo pro slabší kusy! Jen počet účastníků extraligy juniorů máme s Finy stejný (18), je ale třeba znovu připomenout, že Finové registrují zhruba dvakrát víc mládežnických hokejistů, a druhá nejvyšší juniorská soutěž ve Finsku sdružuje pouze 16 týmů, takže její kvalita a tudíž potenciál dávat příležitost borečkům, kteří se zatím do áčka nedostali, je mnohem větší, než v naší nesmyslné druhé nejvyšší juniorské "lize" o třiceti účastnících... Že je nemožné udržet s Finy srovnatelnou kvalitu zápasů a tudíž hráčů samotných, dokáže spočítat i matematik amatér. Divit se, jak je možné, že skandinávští mladíci jsou v juniorském věku fyzicky i herně připraveni naskočit mezi dospělé, zatímco naši borečci jakoby byli o pár let opoždění, může snad jen totální negramot. Úplně k popukání směšně vypadá srovnání českých osmnácti účastníků nejvyšší juniorské soutěže se sedmnácti účastníky nejvyšší juniorské soutěže v USA - když bych americkou základnu zaokrouhlil na desetkrát větší, než máme u nás, tak abychom se mohli přiblížit úrovni kvality této zámořské soutěže, museli bychom vybrat nejlepší juniory z nejlepších a postavit do extraligy necelé dva týmy! To by byla opravdu špička, ale asi taky nuda, hrát pořád jen proti sobě... A naopak, kdyby Američani někdy náhodou chtěli rozmělnit kvalitu jejich výstavní USHL do bolehlavu ve stylu české extraligy, museli by rozjet soutěž o stosedmdesáti týmech, z nichž by stošedesát postupovalo do play off! Jediný smysluplný argument pro zbytečně velký počet týmů české nejvyšší juniorky vidím pouze v tom, že chudáci prospekti, kteří čekají na šanci v seniorském týmu, ale zatím nenadešel jejich čas, mají ještě pár měsíců kde hrát. Potom, co ale tito hráči odrostou juniorským bruslím, a stále jim do áčkové výkonnosti ještě kousek chybí, jsou už ovšem v hajzlu. Ve vlastních klubech většinou slyší "sorry, budeme tě sledovat, zatím si něco najdi a kdybys měl náhodou štěstí, nezanedbatelné odstupné nám smrdět samozřejmě nebude..." Štěstí chlapci ale bohužel často nemívají a postupně ztrácejí naději v kolotoči neperspektivními vysloužilci bez motivace zablokovaných důležitých postů ve druhé nejvyšší hokejové lize nebo v pavučině odstupným zablokovaných možností... Tady bychom si měli vzít příklad třeba od Švédů, kteří si kdysi spočítali, že hromada hráčů je schopna naskočit do nejvyšší soutěže až kolem 24 let věku a že by teda asi bylo záhodno o frajery mezi osmnáctým až čtyřiadvacátým rokem se nějak postarat. Mazaní Švéďáci investovali peníze a vytvořili podmínky a hlavně fleky pro mladíky daného "hluchého" věku v nižší soutěži, protože vědí, že by byla škoda o tento obrovský potenciál přijít jen tak. Švédská cesta výchovy hokejistů má taky hodně do sebe, nelíbí se mi teda jejich ultraliberální politicky korektní pokrytecký přístup k dětem, které jim tam trošku svou rozmazleností začínají přerůstat přes hlavy, zakřičet na dítě znamená koledovat si pomalu o kriminál, nicméně každý si dovede představit, jak sebevědomý a kreativní musí být borec, na kterého celé mládí trenér jedinkrát nezahulákal, ať s pukem vyváděl jakékoli psí kusy. Malí Švéďáčci si prostě v žákovském věku v rodných městech jen tak blbnou bez zákazů a buzerace, no ale v dorosteneckém věku se ti nejlepší koncentrují ve špičkových akademiích, ve kterých dostanou špičkový program, díky kterému ke svojí bezmezné kreativitě postupně přidají další atributy špičkového hokejisty. Že jsou hráči Tří korunek momentálně s Američany asi nejkreativnější na světě, jsme všichni měli možnost vidět na nedávném mistrovství dvacítek... Švédské rozdělení výchovy hokejistů na určité víceletky má rozhodně hlavu a patu - do 14 let hra a zábava bez omezení, 14 - 18 špičkové akademie s kvalitním intenzivním tréninkem, 18 až 24 stále kvalitní péče o zatím "neodkopané" hokejisty. Když vezmeme v úvahu, že u nás program víceletek funguje tak nějak naopak - do 14 let brutální tlak na výsledky a zabíjení jakýchkoli náznaků kreativity a sebevědomí, 14 - 20 přežívání bez kvalitního tréninku a konkurence, 20+ vypuštění bezprizorních nedochůdčat do světa, ať se postarají samy, tak asi není úplná záhada, proč v šestnácti třeba Švédy porážíme, ale ve dvaceti už nemáme nárok...!

A tady musím znova zdůraznit, že vůbec nesrovnávám způsob, kvalitu, objem či intenzitu tréninku dorostenců skandinávských či amerických s těmi českými. Že třeba v "normálních" klubech dbají na dodržování určité tréninkové metodiky, aby systém přípravy uvnitř každé organizace fungoval na principech návaznosti jedné kategorie na druhou, že je třeba se čtvrťáky začít dělat toto, aby trenér mladších žáků mohl navázat tímto, což by potom rozvíjel trenér starších žáků, aby trenér v dorostu měl borce připravené na toto a toto a nemusel řešit nic jiného, a takhle postupně vzhůru až třeba do chlapů, kde má kouč jistotu, že svěřencům neublíží těžká činka nebo že jim nebude muset zdlouhavě vysvětlovat, jakým způsobem v našem týmu zakládáme útok či bráníme oslabení. V Čechách takových "normálních" klubů opravdu moc nemáme. Tady to funguje spíš tak, že trenér mladších žáků, aby kompenzoval velké nedostatky dětí v bruslení a měl šanci na dobrý výsledek v zápasech, o který jde přece u nás především, nacvičuje dokola založení útoku, takže ve starších žácích hráči stále neumí bruslit, a tak tam trenér pod tlakem na výsledky driluje se svěřenci osobní obranu v obranném pásmu, kterou borci v době malých boxů a obranného přečíslování později stejně nebudou hrát, a hlavně pak hráči při přechodu do mladšího dorostu stále neumí pořádně bruslit a neumí ani moc dobře vystřelit, a trenérům "navazujících" kategorií nezbývá, než naříkat nad bídně připraveným materiálem, který dostanou do rukou, ale hráči už nikdy nedostanou prostor na mezerách v dovednostech zapracovat. Ode zdi ke zdi, bez hlavy a paty, různými způsoby lze nazvat český "systém" přípravy hokejistů. Setkal jsem se dokonce i s případy, že kluci v nejmenovaném špičkovém oddíle chtěli sami makat navíc, protože cítili, že týmový off-ice trénink stojí za houby, a jejich trenér, když je jednou viděl, je vyhnal pryč a další podobné dobrovolné aktivity frajerům důrazně zakázal! Žádné "ok kluci, dobrej nápad, ale toto a toto by bylo ještě lepší a nechtěli byste příště vzít i další spoluhráče?" Asi jsem dost naivní... Nebo pořád nechápu, proč klubovým představitelům vadí, že někteří hráči, kterým není hokej úplně u zadku, navštěvují soukromé hokejové školy. Tréninky v oddíle nestojí za moc a i kdyby stály, tak je přece vždycky plus, když to svěřence baví i nad rámec povinností a dobrovolně chtějí pracovat třeba na dovednostech. Trenéři nadávají borcům, že blbě střílí, a pak jim nadávají, že chtějí střelbu pilovat o volné neděli za vlastní prachy! Sbohem rozume...

A vůbec vůbec neporovnávám povědomí a přístup k životosprávě obecně! Čeští mladíci jsou naprosto nedotčení znalostmi o tom, co by kdy třeba měli papat, termín doplňky výživy je v kuloárech pomalu zakázaný, protože "jsou to všechno zbytečně drahý nesmysly, který borcům stejně v ničem nepomůžou". Vždycky, když slyším podobný bláboly, a to často i z nejvyšších míst, mám náběh na infarkt a pokládám si otázku: Jsme kreténi my Češi, nebo celej okolní svět, kterej dávno bere výživu jako jednu ze zásadních složek výkonu sportovce??? Ale když tak nad tím přemýšlím, tak vlastně tu každodenní typickou českou hoďku klouzání "v suchým triku" můžou naši borečci klidně dát i na smažák v housce... Nikdo tady frajerům neřekne, protože o tom většina ví kulový, že čím později po tréninku či zápase do sebe sportovec prdne něco výživnýho, tím menší má to "jídlo" efekt na regeneraci. Že platí známé čím dřív, tím líp, a že nejrychlejší přísun kvalitních živin zajistí umíchání nějaké dobroty přímo v kabině, protože pak často trvá další dvě hodiny, než se borci k nějakému jídlu dostanou. Nebo že taky platí, že čím líp se sportovec stravuje, tím víc bude schopen trénovat. A že jde o dlouhodobý každodenní proces, který má zásadní vliv na to, jestli chlap na startu dospělosti bude fyzicky opravdu chlap, nebo jestli bude potřebovat ještě nějaký ten rok navíc. Zoufalá osvěta v oblasti výživy a její hrubé podceňování staví české mladé hokejisty do nevýhodné pozice oproti vrstevníkům z celého světa hned na startu eventuálních kariér! Nedávno jsem viděl sedm frajerů nejmenovaného extraligového týmu staršího dorostu, jak do sebe po vystoupení z autobusu nahrnuli párek v rohlíku jako předzápasovou svačinu! V extralize staršího dorostu!!! Kamarád od cyklistiky znalý hokejových poměrů trefně říká, že stravování hokejistů od mládeže až po profíky zamrzlo v osmdesátých letech minulého století...

A už vůbec vůbec vůbec nechci porovnávat fungování duálního systému výchovy, kdy borci na severu či v zámoří vedle kvalitní hokejové přípravy v akademiích navštěvují i kvalitní gymnázia a obě tyto složky výchovy se systematicky doplňují tak, aby byli frajeři připravení nejen na hokejovou kariéru, ale taky na budoucí spokojený život třeba i bez hokeje. My tady u nás nenabídneme hráčům srovnatelnou konkurenci ani podmínky pro trénink, ale Bůh chraň každého, kdo by to chtěl zkusit v cizině! Přitom bychom podle mě měli být rádi za každý diamant, který nám obrousí někde jinde, a on nám to v top šejpu se lvíčkem na prsou vrátí na nějaké velké akci... Při draftu půjde borec na pódium jako Čech, ať hrál poslední sezónu ve Švédsku nebo v Číně...

Akademie, způsob tréninku či životospráva jsou témata na samostatný obsáhlý příspěvek, ale pouštět se do něj asi nebudu, protože vždycky když vidím, jak parádně to může fungovat v jiných zemích, tak bych brečel závistí...

O něco výše zmíněná myšlenka o kreativitě mě přivedla ke druhé neustále omílané otázce českého hokeje - "Kde máme kreativní beky?" Dotaz je to v moderním hokeji zcela zásadní, protože právě obránci tvoří celou hru, úspěšnost v ofenzivě je v obrovské míře závislá na schopnostech zadáků založit a podpořit útok. Nicméně kdo v Čechách nezná na tuto otázku odpověď, tak je buď mimozemšťan, nebo nikdy neviděl žádný žákovský zápas, anebo je to blb. Kde asi máme brát sebevědomé kreativní obránce, když většina mládežnických trenérů zakazuje bekům cokoli s pukem vymýšlet? Skandinávský šesťák se pod tlakem soupeře zády do hřiště nikdy puku nezbaví, jeho český vrstevník černé gumě nafackuje vždycky, když hrozí, že by o něj třeba mohl přijít. Výsledek je u nás přece důležitější než výchova, ale později se všichni divíme, kde se stala chyba! Český malý obránce má za úkol odevzdat kotouč co nejdříve útočníkům, v nejhorším případě do něj mlátit hlava nehlava, však oni si s tím forvardi poradí, hlavně nedostat gól! Obránci nám díky těmto odborným trenérským pokynům odmalička získávají návyk na to, že ani nemusí moc bruslit, od toho jsou tam přece útočníci, a ještě jsou za to chváleni. A hokejová veřejnost se potom dokolečka diví, že nemáme pohyblivé kreativní obránce? Vždyť je to přece nad slunce jasný proč! Naši fundovaní trenéři pod tlakem našich všeznalých rodičů s nečinným přihlížením klubových šéfů páchají každou sezónu systematickou hromadnou bekovraždu! Typický skandinávský obránce využívá prostor okolo útočné modré čáry k nespoutaným rejdům, neustále v pohybu hledá skulinku, kudy by procedil kotouč skrz bránící protihráče na branku soupeře, typický mladý český zadák na útočné modré stojí jako tvrdé Y a v duchu se modlí, aby se k němu nedostal puk, který by pak v panice musel napálit po mantinelu za branku soupeře, přestože by nebyl vůbec pod tlakem. Viníky hledejme opět v oněch žákovských trenérech! Znám takové, co přímo zakazují bekům střílet od modré, i kdyby k bráně soupeře vedla volná dálnice, mohlo by se totiž stát, že by puk trefil protihráče a ten by nás mohl ohrozit. Až při žákovském zápase uvidíte obránce, jak má na modré napřaženo, před ním nikdo, ale on pořád váhá a nakonec puk pošle po mantinelu za branku, budete vědět, že má trenéra idiota... Znám "odborníky", co zakazují útočníkům v útočném pásmu veškeré nahrávky na beky na modrou, i kdyby nebyl hráč soupeře široko daleko, mohlo by totiž dojít k chybě a hrozbě obdrženého gólu. Obránci v Čechách mají prostě odmalička zakázáno snažit se být kreativní, jejich sebevědomí je velice záhy rozcupováno na hadry, no a do dorostu přechází stádo nicmoc bruslících odpalovačů a trenéři s nejvyššími licencemi poraďte si... Možná by ty licence měli mít ti u těch mladších dětí, v dorostu už je pozdě honit bycha. Furt ještě někomu není jasné, kde máme ty moderní beky? Proč se třeba neinspirujeme jedním z hlavních hesel amerického výchovného hokejového programu "Radši prohrát 8:7, než vyhrát 2:1"? Oni tam vědí, že mladým hráčům daleko víc dá, když budou po ledě lítat nahoru dolů se snahou neustále něco vymýšlet, i kdyby se nakonec nevyhrálo, než když budou připosraně bránit hubený náskok bez jakékoli snahy něco tvořit. Návyk na podobná uodpalovaná vítězství je totiž nakonec návyk smrtelný. Pokud se budu za vyrovnaného stavu bát něco zkusit, abych něco nezkazil, nikdy ze mě rozdílový hráč nebude. Pokud budu dychtivě čekat, až budu moct vletět na led a zkusit rozhodnout zápas, mám šanci se rozdílovým hráčem v budoucnu stát, musím se ale naučit házet za hlavu hněv trenérů a rodičů, když se mi moje snaha náhodou nevydaří a třeba i zaviním porážku. A tento permanentní psychický tlak většina dětí prostě nemá nárok ustát. Ale stejně se u nás pořád všichni diví, proč nemáme v NHL žádného beka na přesilovce...

Jako jeden z hřebíčků do rakve českého hokeje spousta vášnivých diskutérů uvádí všude rozšířenou protekci a kamarádíčkování a podplácení, můj názor ovšem je, že tyto věci tady byly vždycky, že snaha získat pro vlastní dítě nějakou výhodu není žádná moderní nemoc posledních let, vzpomínám si, že za mého dětství v každém týmu byli nějací synové nějakých náměstků či jiných komančských papalášů, kteří na to výkonostně neměli, ale hrát prostě museli... K uplácení jsou vždycky potřeba dvě strany a ti, co úplatek nabízejí, si neuvědomují, že čím umetenější cestičku potomek má, tím menší má šanci na úspěch, protože jednou bude muset stejně bojovat sám za sebe a nebude si umět poradit. A taky jsem přesvědčený, že kdo se má prosadit, ten se zkrátka prosadí i přes protekční "konkurenci". Tím nechci říct, že by tyto nekalé praktiky nebyly problém nebo že bych je schvaloval, je to jeden z problémů, které v jiných zemích řešit nemusí třeba vůbec, nicméně není to nic, co by k výchově dětí nepatřilo i ve zlatých časech českého hokeje, kdy jsme na draftu mívali desítky hráčů sezónu co sezónu...

Další podobné ožehavé téma v hokejových kuloárech je odstupné jako brzda vývoje. Tento jinde ve světě (bratry Slováky beru stéle za krajany) nevídaný institut ukončil spoustu "kariér" dřív, než vůbec začaly, a je jasné, že úprava přestupního řádu by každopádně taky prospěla sytému výchovy hokejistů u nás. Minimálně tím, že by se kluby musely daleko víc snažit, města by musela nasměrovat dotace třeba do trenérské kvality, aby děti neměly nutkání odcházet za lepším. Vidím ale bohužel taky obrovskou třecí plochu bláhových představ o hladkém přecházení hráčů napříč oddíly po uvolnění bariér, a to tu, že čeští rodiče nebudou spokojeni nikdy, neustále budou upřednostňovat okamžité výhry nad zábavným trpělivým nadějným vývojem, a taky (jak jsem psal výše) by skoro všichni nejradši viděli svoje děti v těch velkých akademických extraligových klubech, i kdyby to pro potomky znamenalo mnohem menší icetime. Bylo by dle mého prostě nutné zachovat určitá omezení, líbil by se mi nějaký řekněme tržní model, kde by každý hráč mohl přestupovat jen třeba jednou za dva roky a pouze v určenou dobu, srpen by mohl být měsíc tryoutů (hned by bylo postaráno o vypjaté přípravné zápasy!), místní děti by samozřejmě musely být nějakým způsobem upřednostňované, musel by se nastavit minimální a maximální možný počet hráčů na tým, aby se někde nehromadili nehrající nosiči příspěvků a naopak aby nikdo nemohl odcházet z týmu, který by byl na minimálním stavu kádru... Zrušení odstupného v současné podobě (alespoň třeba na zkoušku) by bylo tím správným důkazem, že vůle zlepšit prostředí výchovy hokejistů u nás je opravdová, ne jenom veřejně předstíraná... Když přemýšlím nad tím, že odstupné je výlučně československá hokejová specialita, napadá mě, že my si tady z nějakého důvodu potrpíme na parádní libůstky! Máme tady třeba pokladny, které jinde nemají...  Asi v té naší minizemičce víme něco, na co nikde jinde ještě nepřišli...

A když jsem u těch výhradně českých specialit, musím skočit konečně taky k nějakým záležitostem přímo od ledu. Třeba takový minihokej. My tady už nějaký čas šmrdláme tzv. crossice variantu v koncových pásmech hřiště s mantinely na modrých čarách, kterou taky nikde jinde neprovozují. Malí Kanaďáci jednoruč strkají puk rovnou po celé ploše, v USA či Finsku jedou podélnou variantu minihokeje na dvou hřištích rozdělených mantinelem na červené čáře s brankami na ose hřiště. Existují studie, že při podélné variantě toho děti víc nabruslí a taky mají kotouč víc na hokejkách, jiné světové velmoci to hrají, ale my si jedeme dál to svoje, přestože je evidentní, že v bruslení a práci s pukem v globálu zaostáváme! Proč to teda nezkusíme jinak? Abychom někoho nekopírovali? A proč doprdele ne? Ty názory, že nemáme nikoho kopírovat, protože jsme vždycky šli naší českou cestou, mě dost vytáčí! Pár desítek let nazpátek jsme to byli my, od koho všechny hokejové státy všechno bez okolků převzaly a zakomponovaly to do svých národních programů výchovy hokejistů, a my nyní, když klopýtáme, budeme teoretickými i praktickými informacemi odjinud pohrdat? Že se máme držet naší české cesty? Která to je? Ta, která pravidelně končí ve čtvrtfinále mistrovství světa? Čím typicky českým jsme schopni obohatit moderní světový hokej? V bruslení jsme nikdy nedominovali. Česká vyčůranost a geniální herní mozky šly do kytek zároveň s koncem každodenních spontánních řežeb "za barákem" a jednotných osnov tělesné výchovy na školách, Amíci, Kanaďani, Finové, Švédové či Rusáci jsou vychcanější a zvládají to ještě v daleko větší rychlosti. Tvořivé produktivní beky si sami zlikvidujeme hned v dětství. Je možné používat termín česká brankářská škola? Není. Nemáme nic, co by od nás chtěl kdokoli kopírovat! O naše hráče není žádný valný zájem po Evropě, o počtu draftovaných mladíků do NHL ani nemluvím... Je potřeba se probudit a přiznat si, že žijeme v době, kdy musíme my ve světě odkoukat, co by mohlo fungovat, a zkusit to aplikovat v našich specifických podmínkách. Taky jsem slyšel, že podélná varianta minihokeje se u nás hrát nebude, protože by bylo potřeba nakoupit speciální vyšší mantinely, takže by to bylo drahé. Já to vidím tak, že pokud je pro nás tato v uvozovkách "kosmetická" změna moc drahá a složitá, přestože je prokázáno, že má opodstatnění, nemáme šanci se dopracovat ke změnám nutnějším a mnohem zásadnějším, a tudíž se budeme muset smířit s trvale šestým flekem na pomyslném světovém žebříčku a můžeme si akorát držet palce, aby nás ti Dánové nedohnali moc brzo... A ještě naposledy minihokej - dlouhodobě mi vrtá hlavou smysl onoho hybridu ve čtvrté třídě - půl sezóny na malé a půl na velké hřiště. Bojíme se, že to ti prckové neubruslí v září, ale v lednu už to dají? Stejně většina trenérů, co znám, trénuje už na podzim na celý plac, stejně všichni netrpělivě vyhlížejí, kdy už se konečně začne s pořádným hokejem. Já bych to rozbalil na velké hřiště hned od začátku sezóny, aspoň budou muset borečci hýbat trochu víc nohama... Taky bych u nás třeba od starších žáků zavedl klasický hybridní icing, Finové to tak hrají, a myslím, že by to mohl být další malý díleček skládačky nazvané výchova bruslivých kreativních hráčů, namísto pasivních odpalovačů...

Ze srovnání základen hokejových velmocí (ještě stále nás do této společnosti započítám) a způsobů práce s nimi podle mého názoru vycházíme jednoznačně nejhůř, změny na všech úrovních jsou podle mě prostě nutné, pokud nám ovšem nestačí ta cca. šestá příčka. Já myslím, že na tu bídu, jsme na tom ještě stále dobře. Prohra dvacítek s Dánskem je sice trapas, ale pořád je to sport a v něm se podobné věci stávají. A není ani důvod, aby rodiče nedávali děti na hokej, za 35 let jsem nepoznal lepší zábavu! Primární motivace rodičů by měla být, že dítě bude pravidelně sportovat a třeba mu tento blahodárný návyk zůstane napořád. Další nepřenositelný benefit z vyrůstání v kolektivu sportovců je rozvíjení emoční inteligence - odmala se děti učí, jak vycházet s ostatními, jak vést kolektiv, jak spolupracovat kvůli dosažení společného cíle, jak komunikovat, jak být zodpovědný atd., což se jim v "dospělém" životě bude určitě hodit a což v mládí nemají šanci jinde natrénovat. A pořád jsou u nás i zapálení trenéři a osvícení rodiče, kteří s nezdolným úsilím, hromadou nadhledu i důslednosti a trochou toho štěstí dokážou vypiplat tu a tam nějaký hokejový solitér, nějakého potenciálního světového hráče. Jen na mezinárodním týmovém poli se za současného stavu prostě musíme smířit s tím, že protlačit se na velké akci do top čtyřky bude pro náš státeček neskutečný úspěch a že pokaždé dokola stejně naříkat a nadávat, když to nevyjde, je nesmysl, protože za současných podmínek objektivně konkurovat zkrátka nemůžeme, těch světových hráčů jednoduše momentálně neumíme vyprodukovat dost... A jestli chceme změnit nelichotivou pozici českého hokeje ve světovém kontextu, musí přijít změny. Nalhávat si, že se přibližujeme špičce, a přitom slušnou řádku sezón končit vždycky s do očí bijícím odstupem od těch nejlepších, musí být už trapné každému zainteresovanému. Není to v té naší společnosti snadné, v národní mentalitě máme hluboko zakořeněno, že neradi přiznáváme chyby, že hodně kritizujeme, ale málo děláme, že než bychom zvedli zadky, tak radši s pivem v ruce nadáváme, že každý, kdo nesdílí náš názor, je idiot, že je mnohem snažší přečíst si Blesk, než skripta, že neuznáváme žádné autority už jen z principu, že změny bolí, ať je dělá někdo jinej... Na Svazu se do toho trochu obuli, náborové kampaně nebo trenéři do menších klubů jsou fajn, z pozice vedení je ale potřeba pořádně třísknout do stolu a zkusit to nějak skoulet s tou politikou, nikdo jiný to udělat nemůže. Že to je těžké, si po letech v podpalubí mezi lidmi dovedu dost dobře představit, nicméně volba existuje - buď razantní změny, nebo v potu tváře hájit šestý flek... Je nutné, aby se do práce obuli nejvíc v klubech samotných, v sebekvalitnějším reprezentačním programu není prostor na odstraňování špatných návyků, to je práce jednotlivých oddílů! Nábory by měly být prioritou v každém hokejovém městě. Města by měla mít snahu v prvé řadě investovat do dětí, do své budoucnosti, do mládežnických trenérů a učitelů, a ne do zahraničních dospělých hokejových žoldáků... K rodičům jsem se vyjádřil už mockrát, bohužel nevidím světlo na konci tunelu, viz. výše o té mentalitě... Nedají si prostě vysvětlit, že na vyčištění zatuchlého akvárka jménem český mládežnický hokej bychom se mohli podílet všichni - víc nadhledu, slušnosti a respektu, míň nervozity, netrpělivosti a zloby... Každý může přispět svojí troškou do pověstného mlýna potřebných změn, na všech úrovních okolo českého hokeje je spousta věcí, které je možné dělat lépe či jinak či radši nedělat vůbec. Bude potřeba změnit myšlení a postoje, bude nutné udělat některá bolestivá opatření, rozhodně by to chtělo zvolit si mezi politikou a výchovou hokejové mládeže. Já bych volil hokej, česká politika je ostatnímu světu k smíchu, český hokej zatím ještě stále čerpá z respektu vydobytého předchozími generacemi, o který ale i vlivem politiky postupně přichází. Všichni se můžeme zamyslet a snažit se být lepší v tom, co můžeme ovlivnit. Já například budu dál šířit moje rozumy, netvrdím, že mám ve všem pravdu, jde vždycky jen o můj zkušenostmi podpořený názor na věc. Během mých patnáctiset hodin v roce 2017 se budu snažit do svěřenců nahustit tolik blábolů, kolik jen budu schopen, vlastní názor ať už si udělá každý sám. A hlavně do každé mojí trenérské hodiny narvu co nejvíc zápalu a elánu, dokud mám ještě na rozdávání...!

Všechno nej v roce 2017!

Ať žije hokej!

Michal Broš

Jako takové pé es na konci dopisu bych chtěl doplnit, že toto moje vyznání je jakousi třetí variantou, tu první jsem začal psát rok a půl zpátky před mistrovstvím světa v Praze, kde Jarda Jágr slavně poslal Finy na dovolenou, původní myšlenka byla reakce na všudypřítomné názory, že finský hokej není lepší, než ten náš, a že Finy nepočítáme mezi top týmy světa. Variantu číslo dvě jsem chtěl pojmout jako určité srovnání způsobů výchovy u nás a ve Finsku, jako řekněme ódu na to, jak to na tom severu báječně vedou, nicméně po vystoupení juniorů Suomi na skončeném MS mi ani druhá verze nepřišla úplně vhodná, ale většinu informací, které jsem měl na srdci, jsem použil v tomto článku k názornému srovnání naší a finské hokejové školy, protože my se nemůžeme velikostí základny porovnávat s Ruskem, USA či Kanadou, ale právě země tisíců jezer (oficiálně jich je tam 188000) nám je základnou i třeba naturelem obyvatel nejblíže. Všichni okolo hokeje v Čechách by se chtěli porovnávat s Kanadou či Amerikou, jejich mnohasettisícové základny ale kdykoli převálcují tu naši dvacetitisícovou, všudypřítomná konkurence jednoduše nakonec vytlačí na špičku ty nejsilnější. Divit se, kde v Kanadě berou tolik super hráčů, je stejná volovina jako přemýšlet, proč Keňani vládnou vytrvalostnímu běhu - když vezmeme v úvahu skvělé podmínky pro trénink a určitou národní hrdost na danou sportovní disciplínu, stejně největším megajazykem na vahách bude obrovská členská základna - v Keni běhá 5 milionů lidí! Stejně jako je všech Finů dohromady! Keňani prostě můžou na svěřence naložit mnohem větší dávky než jinde, protože i když náročný trénink 99% běžců nevydrží a odpadne, tak mají pořád 50 tisíc atletů, kteří prošli drsnějším tréninkem než kdokoli jiný... Já osobně bych hledal nejvíc inspirace u Finů, sledoval bych jejich až vědecký přístup k práci s mládeží už od žákovského věku, všímal bych si, kolik mladých borců naskakuje do jejich nejvyšší soutěže každou sezónu, kolik gólmanů tam dostává šanci už v osmnácti letech, jak snadno a jakoby přirozeně přeskakují frajeři z SM-Liigy do NHL atd. Oni jsou ti Fiňáci takoví nenápadní, skromní, ale bližší pohled do statistik ukáže, že se dlouhodobě vždycky všude motají okolo medailových pozic, což snad vyvede i poslední pochybovače z omylu, že by do světové špičky nepatřili.

Když jsem se podrobněji mrknul na seniorskou kategorii a pro zajímavost jsem zprůměroval umístění jednotlivých reprezentací na posledních jedenácti mistrovstvích světa, počínaje Rigou 2006 a konče posledním šampionátem v Rusku, tak mi vyšlo, že hned po ruské mašině (průměr umístění 2,64) následují nároďáky Finska, Kanady a Švédska se shodným průměrem 3,45. Naše repre skončila na páté příčce mého žebříčku s průměrem 4,27. Ještě zajímavější pohled se mi naskytnul, když jsem zapátral, jak si stály jednotlivé reprezentace na posledních třech olympiádách - 2006 v Turíně, 2010 ve Vancouveru a 2014 v Soči. Na olympiádách, kterých se účastnily všechny hvězdy NHL. Finsko, jako jediná země, získalo pokaždé medaili a průměr umístění má 2,66. Švédi mají průměr umístění stejný, medaile získali ale pouze dvě, stejně jako Kanada, která urvala dvakrát zlato, nicméně v Turíně obsadila sedmou příčku. Naši jsou s jedním bronzem dokonce před ruskou mašinou, které jsme ten bronz ukradli v Turíně, a která jinak ani nepřešla čtvrtfinále! Nicméně průměr umístění máme o něco horší než Rusové... Na nedávném Světovém poháru to teda Finům hrubě nevyšlo, tam to podle mě trochu přehnali se sázkou na mladou krev, obrana s převahou hráčů ročníku 1994 občas haprovala, nicméně do budoucna má finský hokej slušnou základnu mladých zadáků ošlehaných těmi nejtěžšími mezinárodními zápasy. Narozdíl od nás...

Pokud jde o mládežnické reprezentace, tak (když nevezmeme v potaz letošní fiasko na U20 - tuto část mám rozepsanou už déle) řečeno slovy klasika, se nám tady v poslední době rozmohl takový nešvar - mladí Finové momentálně světovému hokeji vládnou! Začal bych u posledního mistrovství světa do 18 let, kde zlatí Finové v semifinále porazili podle našich odborníků "neporazitelný" tým USA a ve finále spráskali rivaly ze Švédska. Kouknul bych do statistik a viděl bych, že od roku 1999, kdy se začal světový šampionát pro osmnáctileté mládežníky pořádat, sebrali Finové tři zlata (Švédsko nemá ani jedno!) a celkem 9 medailí, což je stejně jako Rusko a o dvě víc, než získala Kanada! Medailovou tabulku vedou dominantní Američani se 14 cennými kovy, z nichž je 9 zlatých... Připomenul bych předposlední mistrovství světa do dvaceti let, které ovládli také, světe div se, reprezentanti Finska. Bylo to pro ně druhé zlato během tří šampionátů! A na soupisce mistrů světa U20 2016 bylo pouze šest hráčů působících v zámoří, zbytek týmu se vypracoval v domácích soutěžích. Kde se to v těch nenápadných Finech bere? Jak to, že mladíci mají důležité role ve finských ligových týmech, ba co víc, někteří hrajou prim? Jak je možné, že osmnáctiletý Sebastian Aho vstřelil v prodloužení sedmého zápasu předloňského finále finské nejvyšší soutěže rozhodující branku? Čím to, že osmnáctiletý Patrik Laine byl vůdčí osobností loňských mistrů Finska z Tappary Tampere? Kdo sledoval finské play-off a zkouknul nějaké ukázky z webu, tak mohl vidět, že tento cucák na ledě jednoduše dominoval. A třeba osmnáctiletého démona jménem Jesse Puljujärvi po minulé sezóně taky nemusím dlouze představovat. To je ta finská SM-liiga tak špatná, že v ní šéfuje kdejakej junior? Věřte mi, že není. Kdyby byla, tak by asi nebylo možné, aby se třiadvacetiletý Joonas Donskoi po pěti odehraných sezónách v této "bídné" soutěži jednoho dne sbalil a z fleku odpinkal kompletní sezónu za žraloky ze San Jose. A podobných případů chrlí finský systém nemálo každý rok. Alexander Barkov naskočil do ligy dospělých v čerstvých šestnácti, o rok později měl bod na zápas a další sezónu už válel na Floridě. K hlubokému zamyšlení český hokej vybízí pohled do finských brankovišť. Opora loňských lídrů základní části a zároveň poražených finalistů finské ligy IFK Helsinky Ville Husso je ročník 95! A loni završil třetí kompletní sezónu jako jednička mezi dospělými... Jiný z golmanů juniorských mistrů světa z roku 2014 Juuse Saros taky ovládnul brankoviště svého ligového týmu v osmnácti letech a nebude dlouho trvat, než se bude pokoušet o to samé i v NHL...

Předcházející odstavec jsem nakonec nechal v původní letní verzi skoro bez úprav, nebudu zastírat, že mám ty Finy rád a že jejich neúspěchy na svěťáku a na dvacítkách nijak nezmění můj pohled na to, že jsou top. Naopak! Na Světovém poháru Finové všem ukázali, jaké mají koule, když na přehlídku celebrit světového hokeje přivezli obranu plnou zobáků koučovanou frajerem narozeným v roce 1977! A na dvacítkách nám zase předvedli, jak tam u nich řeší problémy, když odvolali trenéra ještě během šampionátu! Žádné alibistické kecy okolo, ale rychlé řešení. Jsou to pro mě fakt borci, není radno je podceňovat! Skromní, ale neskutečně hrdí. Ani gigantickému ruskému medvědovi se za války nebáli postavit, když dostal zálusk na jejich území! Kus Karélie jim obr sice ukousnul, ale dost při tom vykrvácel... Jak říkám, máme se od Finů co učit...

Ohodnotit tuto položku
(41 hlasů)
Pro psaní komentářů se přihlašte
Go to top