Továrna na frustrované děti

Je to víc jak půl roku, co jsem pověsil hráčské brusle na hřebík a od té doby téměř každý den obouvám ty trenérské. Prostředí mládežnického hokeje u nás jsem samozřejmě sledoval dlouhou dobu, na způsob výchovy dětí jsem si začal vytvářet názor už dávno, a musím říct, že každodenní pohyb v malých českých hokejových vodách na mém pohledu na věc nic velkého nezměnil. Po proniknutí hlouběji k jádru pudla a díky tomu, že výchovu hokejistů sleduji a snažím se ji trochu ovlivnit jak ve "větším" pražském klubu, tak i v menším mimopražském, se mi drtivá většina mých názorů potvrdila. U některých problémů jsem zjistil, že skutečnost není až tak horká, ale samozřejmě by to mohlo být lepší, u většiny ale bylo moje povědomí konfrontováno s bohužel ještě drsnější realitou našeho mládežnického hokejového světa!

Když vynechám problém odstupného, když pominu, že v jednom žákovském týmu hrávají kluci, kteří chodí do různých školních tříd, pokud vůbec chodí do stejné školy, a tak se často stává, že trénuje jen půlka mančaftu, protože druhá ještě sedí v lavici, když nebudu řešit, že trenéři dětí svou práci dělají "zadarmo" po práci, a tak jim kolikrát chybí elán a energie na krocení divoké smečky, když přehlédnu, že ve spoustě klubů preferují kvantitu před kvalitou, atd. atd., nad tím vším vidím jeden zásadní kámen úrazu, se kterým všechny ostatní problémy nějak souvisí, a to je způsob výchovy dětí obecně v této tzv. "nové době".

Sedm měsíců trávím pozorováním, zkoušením, diskutováním, hádáním se, přesvědčováním, přemýšlením, analyzováním, hledáním, srovnáváním a objevováním toho, že ty naše děti jsou vlastně oběťmi dnešní doby. Máme tu generaci dětí hyperchráněných před čímkoli. Sebemenší zakňourání batolete v postýlce znamená, že máma přemetem vyskočí z postele na nohy, dvěma tygřími skoky naběhne k miminu a nabídne mu všechny dostupné varianty řešení "trápení" od teplého mléka, přes chladivé kousátko či suchou plínku, až po libozvučnou ukolébavku. Děti se nesmí venku ušpinit, dešťová voda je snad jedovatá či co, vidět dítě s odřeným kolenem je jako vidět Yetiho. Znám adolescenty závislé na kapkách do nosu, protože odmalinka museli mít na spaní uvolněný nosánek. Naše děti jen co se naučí mluvit, už dostávají na výběr, co by chtěly k jídlu a pokud by jim zvolená varianta náhodou nechutnala, tak má maminka v zásobě ještě dvě další, popřípadě má tatínek nastartované auto, aby mohl zajet do Mekáče. Jakmile to má páťák do školy dál než 300 metrů, tak ho rodiče vozí autem pomalu až do kuchyně, nechat dítě pohybovat se volně bez dozoru na ulici znamená koledovat si o sociálku, protože je přece "jiná doba než za našich časů, venku je to nebezpečné!" Na cestu k sousedům, kteří bydlí za rohem, dostane dítě lahev se sladkým pitím, aby asi nemělo cestou žízeň, když lehce foukne vítr, tak dítě maminka radši oblékne ještě do mikiny, aby v patnácti stupních nenastydlo, když se setmí, tak ven nesmí nikdo ani náhodou... Dítě nikdy za nic nemůže, za špatně odehraný zápas může trenér, za špatnou známku ve škole může učitel, když se dítě zraní při tělocviku, učiteli hrozí ukamenování, když si spratek na učitele drze vyskakuje a ten mu střihne pohlavek, může být dotyčný pedagog rád, že neskončí v kriminále! Ve školce radši děti nechodí na vycházku, aby učitelky neměly opletačky kvůli ušpiněným drahým teplákům. Věta "bolí mě nožičky" znamená konec šlapání po svých, protože děti přece nesmí nic bolet! Pro tyto příležitosti v autě rodiče neustále vozí kočárek, koloběžku, odrážedlo, nafukovací skákací hrad a nevím, co ještě, vždyť tátové toho na procházku unesou spoustu... Když je dítě unavené, tak se kolem něj našlapuje po špičkách, jakoby se na únavu umíralo. Neustále našim dětem vymýšlíme zábavu, aby se náhodou nemusely zabavit samy, organizujeme jim 1440 minut každý den, když nemáme čas nebo chuť, tak jim vrazíme do ruky tablet a máme klid... Ženy čeká v budoucnu doba pohodových porodů, protože se začnou rodit děti bez hlav. Na co hlavy, když je dětem stejně nedovolíme používat? Evoluce už se o to postará...

Rodiče si z nějakého důvodu nejsou ochotni uvědomit fatální následky svého přístupu v době "kultu dítěte". Stejně jako si lidský organismus není schopen vytvořit protilátky na boj s bakteriemi a viry, pokud se s nimi nemá šanci střetnout, tak ani děti nejsou schopné vzít zodpovědnost za svoje chování do vlastních rukou, když jim ji rodiče nedají ani na chvilku. Člověk musí mockrát spadnout, aby přišel na to, jak se při tom moc nezranit, co má ale dělat chudák, kterému spadnout nikdo nikdy nedovolil? Jak má člověk chápat realitu běžného života, když si celé dětství mohl dělat, co chtěl, bez ohledu na ostatní? Sedmákům musím dookola vysvětlovat, že pouze pokud jsou unavení a bolí je nohy, tak můžou být lepší, silnější, rychlejší, moc nechápou, že díky vyčerpání začnou v těle probíhat procesy, které dělají jejich tělo odolnější vůči podobným stavům v budoucnu. Borci pořád žijí v domnění, že únava je sprosté slovo!

Zkrátka kvůli zobecnělému přístupu k dětem nám v Čechách sportují rozmazlená individua, u hokeje navíc většinou z lépe finančně situovaných rodin, u nichž se daný problém ještě prohlubuje, která mají potlačenou vnitřní touhu, nemají žádnou "vnitřní šipku", absolutně nechápou, proč by se měla o něco snažit, vždyť od narození měla a stále mají všechno tak snadno k dispozici hned pod nosem! Když na tréninku při fotbale vidím kluky, jak jim je úplně jedno, že dostanou gól a prohrajou, tak na mě jdou mrákoty! Od doby, co jsem pochopil, že to vlastně není jejich chyba, už tak naštvaný nebývám, ale stejně mě to mrzí... Mrzí mě to, že největší touhu, aby z dětí něco bylo, mají jejich rodiče, kteří ale zároveň svým pojetím výchovy své vlastní ratolesti "vraždí"...

Trošku si pro tento článek upravím trefnou větu mého oblíbeného "blogera" Zdeňka Haníka:

Máme na naše děti příliš nízké nároky a pak se divíme, že nedosahují očekávaných výsledků.

Tuto moji analýzu českých mládežnických poměrů bych chtěl zakončit citací věty, kterou jsem osobně v hokejových kuloárech zaslechnul, a která bohužel přesně vystihuje současný stav, kdy si rodiče vůbec neuvědomují, co jsou schopni způsobit. Borec hlásí: "Naši mi slíbili počítač, když si opravím tři špatný známky na vízo. Já si opravil jenom jednu a dostal jsem jenom zasranej mobil!"

Chce se mi zvracet...

 Když vezmu v úvahu zmíněné důvody plus řadu dalších okolností, na které prostě v tomto článku není prostor, tak mi vychází, že tady jako kouzelníci pracujeme s chuďoučkou minizákladničkou, s ne moc kvalitním minipodhoubíčkem, se kterým by na konkurování silným hokejovým zemím mohl pomýšlet jen šílenec. Srovnávat se se zámořím je totální nesmysl, to je úplně jiná galaxie, to samé lze říct i o ruské škole, nesrovnatelné podmínky mají bohužel i ve Švédsku a Finsku. Těžko se můžeme porovnávat se základnou např. ve finském stotisícovém Oulu, kde mají v každé žákovské kategorii 45 dětí, kdy nejlepší a nejvíc zapálené děti tvoří "tříáčkový" tým, který se střetává se stejně kvalitními, popř. o rok staršími soupeři, děti, co na tom nejsou nejlépe, ale berou hokej taky vážně, tvoří "dvouáčkový" tým a hrají zase proti podobně kvalitním soupeřům, no a děti, které hokej berou jako zájmový kroužek zatím bez přehnaných ambicí, hrajou v "jednoáčkové" soutěži. Naproti tomu u nás jsou v každém jednom žákovském týmu zastoupeny všechny tři zmíněné sorty dětí, což samozřejmě není tou ideální variantou pro žádnou z nich. Velice těžko se organizuje trénink, aby se důkladné péče dostalo všem hráčům, když úroveň jejich schopností a dovedností je tak odlišná... V zápasech potom ti slabší nedostávají stejné příležitosti se silnějšími, a pověstné nůžky se otevírají a otevírají... Náš žákovský hokej taky ve srovnání s Finskem trpí nedostatkem kvalitních zápasů, střetnutí, které skončí 20:0, asi nemá větší význam ani pro vítěze, ani pro poražené. A že jsem takových utkání během pár měsíců zažil hodně! Tady by rozhodně stálo za to pouvažovat o konceptu ve stylu Hockey Tour pro ročníky 2003 (které se naštěstí s letňanskými Letci účastníme) a vytvořit soutěže, ve kterých by se potkávaly pouze stejně kvalitní týmy a všechny zápasy by byly přínosné pro všechny. Po republice se určitě najde dost podobných nadšenců jako Robert Háp, kteří se pro blaho svých dětí rádi budou na organizaci smysluplných lig různých úrovní podílet.

"Revoluci" v žákovských hokejových soutěžích by bylo potřeba udělat i z dalšího důvodu, a to proto, že se nám to tady začíná hemžit FRUSTROVANÝMI dětmi. Vět o frustrovaných dětech jsem v poslední době slyšel několik a začínají mě dost vytáčet! "Náš malej je frustrovanej, že často prohrávají a chtěl by jít hrát tam a tam, oni hodně vyhrávají..." Nebo odpověď jednoho rodiče na otázku, zda by nedal syna do malého provinčního klubu, kde by hrál každý zápas na dvě pětky, místo aby zůstával ve velkém klubu, kde se ale sotva vejde do tří lajn a většinu zápasů pořádně nehraje: "My zůstaneme tady, on by byl frustrovanej, že by furt prohrával..." Znova se mi zvedá žaludek! S tou frustrací je to totiž trošku jinak. Původci veškerého zklamání jsou trenéři a rodiče samotní se svými přehnanými ambicemi spojenými s nepochopením podstaty problému výchovy! Dítě nebude samo od sebe frustrované, když dostane trojku ve škole, zklamání nastává až kvůli reakci rodičů. Stejně tak při hokeji, kdyby se po každé prohře našla v ústech trenérů i rodičů záplava pozitivních slov, vždycky se dá vyzdvihnout sebemenší volovina, vždycky se dá pochválit snaha bez ohledu na výsledek, tak by ubylo dětí nakažených tímto novodobým syndromem. Zkrátka dítě bude nejvíc zklamané, že zklamalo svoje rodiče, a naopak bude vždycky šťastné, když i rodiče budou šťastní! Mladý hráč daleko lépe hodí neúspěch za hlavu, když na něj trenér nebude neustále hulákat jak magor, ale naopak ocení každou pozitivní věc, ať už zápas dopadnul jakkoli. Samozřejmě je mi jasné, že nikdo nechce pořád prohrávat, ale je prostě životně důležité vzít rozum do hrsti! Buďme pozitivní! Chvalme ty děti! Neberme výsledek zápasu jako jedinou důležitou věc na světě! My ten hokej tady u nás prostě musíme dělat trošku citlivěji a velkou porci zodpovědnosti máte v rukou vy, vážení rodiče a trenéři... (I když úplně nejvíc by asi bylo, kdyby dal někdo dokupy ligu, ve které by proti sobě hrály týmy z minulosti "zvyklé" často prohrávat. To by možná někdy hrozilo i vítězství a nedejbože i míň frustrovaných trenérů a rodičů...!) Pryč jsou doby, kdy trenéři z náborů poslali polovinu kluků domů s doporučením zkusit jiný sport, protože prostě už nebylo v hokejové přípravce místo. V současnosti znamená každý nový zájemce o hokej pro každý klub druhé Vánoce (bohužel jsou to často jedinci, které by v dobách hojnosti trenéři poslali na šachy), a pokud si chceme udržet co největší naději na konkurenceschopnou budoucnost, je třeba pochopit, že se spousta věcí okolo výchovy hokejistů musí dělat po česku trochu jinak - rozumněji...

Pro začátek bych teda:

- nenechal děti od narození řídit náš svět, ale vytyčil bych jim mantinely a stanovil pravidla a snažil se hledat cestu, jak v nich nezabíjet touhu něčeho dosáhnout...

- přestal na děti přenášet svoje frustrace z výsledku, naopak bych hledal záblesky pozitivního v každé situaci...

- začal opět hrát na třídy, místo na ročníky narození, třeba i kvůli tomu, že nejpevnější týmová pouta vznikají prožíváním společných zážitků nejen při sportu, ale i ve škole...

- dal dokupy náš český systém žákovských soutěží zohledňující stav naší české členské základny a podporující každovíkendové boje "na krev" pro týmy všech úrovní...

- každou třetinu zápasu začínal od nuly a bodoval zvlášť, abych ještě zvýšil náboj a šance na úspěch pro každého (funguje to skvěle ve zmíněné Hockey Tour 2003)...

- voperoval každému žákovskému trenérovi do hlavy čip, který by při každém sprostém slovu nebo při překročení určité hranice decibelů řevu vyslal do jeho těla tisíc voltů...

- zhasínal výsledkové tabule, vyhazoval na zimácích pojistky, popř. rozbil na tabulích žárovičky tak, aby nemohly ukazovat dvojciferné výsledky, což by znamenalo, že od stavu 9:0 by šlo skóre dominujícího týmu znova od nuly - to vše abych zabránil frustracím trenérů a rodičů... Taky bych před zápasy rozdával dlažební kostky, aby se o výsledkové tabule/rozhodčí/trenéry/rodiče soupeřů, atd. postarali rodiče samotní - možná nejlepší lék na frustraci...

 Toto bych udělal já, kdybych měl tu moc. Že by to nebylo jednoduché? Jasně, že ne, vždyť ty nejlepší věci se rodí v největších bolestech... Ale hlavně se musí někde začít!

Ohodnotit tuto položku
(145 hlasů)
Pro psaní komentářů se přihlašte
Go to top