Výchova (nejen) obránců v Čechách

Pro svůj první autorský příspěvek jsem si zvolil téma, které nosím v hlavě strašně dlouho a o kterém jsem toho spoustu nakecal a taky vyslechl při nekonečných debatách s různými mně podobnými nadšenci, kteří hokej snídají, obědvají, večeří a pak si o něm ještě nechají v noci zdát. No a když jsem po dlouhém vzdoru nakonec bohužel podlehnul nemoci, která mě ve vrcholící sezóně uvrhla na několik dní do domácího vězení, napadlo mě, že bych tyto svoje myšlenky mohl "hodit na papír" a zabít tím pár hodin nezvykle se vlekoucího času. (Ne že by tento článek měl být nějak extra dlouhý, ale prostředníčky ala datel nemám ještě moc trénované a některá písmenka na klávesnici občas hledám trochu déle, tak proto pár hodin...)

Téma jsem si pro sebe nazval:

Rodiče jsou největší brzda ve výchově mladých hokejistů v Čechách.

Zní to možná trochu drsně, možná dost paradoxně, ale podle mého názoru utvořeného několikaletým pozorováním a analyzováním je to tak. Určitě by mi většina z rodičů vmetla otázku: Kde by byl současný český mládežnický hokej bez nás? Kdo by to všechno dotoval? Kdo by děti vozil na tréninky a na zápasy? Kdo by jim kupoval výstroj a hokejky? A já bych jim popravdě odpověděl, že český mládežnický hokej by byl bez rodičů v prd.... A tady bych rád popsal ten obrovský paradox výchovy hokejistů v Čechách, a sice že rodiče jsou zároveň motorem i brzdou.

To, že by výchova hokejového potěru u nás bez obrovského přičinění rodičů nefungovala, je bohužel smutná pravda. Pryč jsou časy, kdy stál celkový provoz jednoho mládežnického oddílu při kterékoli tehdejší Tělovýchovné jednotě cca. 8 milionů korun na sezónu a sakumprdum komplet jej platil stát! (Toto neuvěřitelné číslo mám od trenérského barda Zbyňka Zavadila, který dal dohromady, kolik v komunistických dobách stál pronájem ledu, jaké platy měli trenéři atd., a výslednou cifru přepočítal na současnou hodnotu peněz.) Čtyřicetiletá doba temna je naštěstí minulostí, ale zároveň jsou minulostí také "zlaté" časy, kdy si děti nemuseli vybírat sportovní disciplínu podle finanční situace svých rodičů... (Máme tu další paradox.) A tak v současné době, kdy stát sype spoustu peněz kdovíkam, ale na podporu sportu, a to hlavně mládežnického, mu v měšci zbývá čím dál míň (těch paradoxů už tady mám trochu moc), jsou to hlavně rodiče, kteří nesou obrovské břímě finanční zátěže a měli by být každoročně na Hradě vyznamenáváni za neskutečný přínos českému státu.

Važme si každého jednoho táty či mámy, který je ochotný našemu komunisty přizabitému, lehce svobodně nadechnutému a nakonec všelijakými mocenskými boji opětovně decimovanému státu přispívat na výchovu jeho budoucích reprezentantů!

A proč teda tak negativní název tohoto příspěvku, když celou dobu vychvaluju rodiče do nebe?

Protože kromě jejich jednoznačného neoddiskutovatelného přínosu je třeba vidět věci i z jiného, hlubšího úhlu pohledu.

Můj syn začal dělat první krůčky na ledě ve finském Oulu, protože jsem tam tou dobou působil a spolu s dalšími českými kolegy jsme "drželi českou vlajku vzhůru", jak jsme ze srandy říkávali. Chodil jsem se synem na tréninky tamní "přípravky" a taky jsem si začínal všímat, jak to ti Finové dělají i se staršími dětmi, a vůbec celkově mě začala výchova hokejistů zajímat. Pamatuju si, že jsem nikdy během žádného žákovského zápasu neviděl žádného trenéra křičet na svoje svěřence, což jsem tehdy přičítal klidnější mentalitě lidí tohoto severského národa. A že to byly zápasy jako břitva! Nahoru dolů, všichni do útoku, spousta chyb, jak to v učednických letech bývá... Taky si vybavuju jeden nedělní přátelák, snad mladších žáků, když nesvítila výsledková tabule a borci se mydlili hlava nehlava. Ptal jsem se známých, jestli je tabule rozbitá, což prý nebyla, jen prý dneska nezáleží na výsledku, kluci si prý musí vyzkoušet nějaké věci či co a nikdo z přítomných rodičů si už není jistý, kolik že to přesně je... No na ledě to vůbec nevypadalo, že klukům nezáleží na výsledku. Skóre bylo to nejdůležitější do závěrečného hvizdu, nikdo samozřejmě nechtěl prohrát, po zápase ale výsledek už nikdo neřešil, nikdo ho přesně ani neznal, všichni byli nadšení z předvedených výkonů...

Po skončení mého angažmá v Zemi tisíců jezer jsme se s rodinou vrátili do Prahy a stali se součástí českého mládežnického hokejového systému. A začal jsem zaznamenávat určité rozdíly ve způsobu práce s dětmi. Nechci se tady pouštět do rozboru, co dělají v cizině lépe než my, nebo naopak, jedna věc mě u nás ale neuvěřitelně sere! (Omlouvám se za použití tohoto výrazu, ale výstižnější nemám - mě to nerozčiluje, ani neirituje, mě to přímo ....!, Kvůli použití vulgarismu mě snad nikdo nebude obviňovat ze sympatizování s naším prezidentem...) Tou věcí je pro mě nepochopitelný tlak na výsledky už od nejmladších kategorií! "Kluci MUSÍ vyhrát zítra v Pardubicích! Za týden máme Kolín, to bude špatný, ty NEPORAZÍME, ti jsou dobří! To byla tragédie ten turnaj na Spartě, byli jsme až třetí! Příště vezmeme pár černochů z pětek, ať vyhrajeme!" Spoustu podobných vět jsem během několika let vyslechl v zákulisí hokejových stadionů a vždycky mě napadlo, jestli těm dotyčným vůbec dochází, jaké nesmyslné vzorce uvažování dávají nenápadně svým potomkům či svěřencům do hlav. Až se mi jednoho krásného dne rozsvítilo a přišel jsem na to, že rodiče u nás absolutně nechápou žákovské roky svých dětí jako určitou přípravu do budoucna, jako období, kdy hlavním cílem je vzbudit u dětí lásku k hokeji bez jakýchkoli bezdůvodných stresů z toho, jestli zápas vyhraju nebo prohraju. Rodiče budou radši doma počítat medaile z turnajů a vůbec jim nebude vadit, že jejich syn ze strachu z toho, aby při zápase neudělal chybu, odpaluje všechny puky naslepo po mantinelu, hlavně že nic nezkazil... Pár sezón tímto způsobem a máme o talent míň. Rodiče si vůbec neuvědomují, že "lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše" v tomto případě neplatí - vrabec neboli okamžitý výsledek by přece neměl mít přednost před holubem neboli dlouhodobou výchovou.

Stále mi donedávna vrtalo hlavou, proč tento stav neřeší jednotlivé oddíly samy, vždyť se přece nic tak hrozného neděje, když se občas prohraje, hlavně když mají děti kvalitní tréninky a v zápasech makají naplno. Vždyť jde přece o výchovu! Na mou pořád stejnou otázku "Proč musí být výsledky za každou cenu?", jsem od různých majitelů či jiných řídících činovníků hokejových oddílů dostával pořád stejnou odpověď, která mi nakonec otevřela oči a naznačila, že bude hodně složité najít cestu ven z bludného kruhu vztahů oddíl - rodiče - výchova - výsledky. Ta univerzální odpověď zní asi takto:

"Když nebudou výsledky, nebudou spokojení rodiče, budou chtít odejít jinam a my přijdeme o příspěvky." Před několika lety pro mě nepochopitelná rovnice mi s přibývajícími zkušenostmi začala dávat smysl. Už vím, že nic není nikdy pouze černé nebo bílé, těch odstínů šedi je v problematice hokejové mládeže u nás víc než dost. Rozhodně nechci bránit propírané tabulkové hodnoty malých hokejistů přestupujících do jiných oddílů, ten stávající (ne)systém je kravina, ale při pohledu z druhé strany si dovedu představit, jak moc by neregulované otevření přestupové politiky zvýraznilo už tak dost nesmyslný kult výsledku v žákovských kategoriích. Rodiče by po pár horších výsledcích hledali "lepší" tým, a tak by v oddílech začali klást na výsledek ještě větší důraz. Trenéři by na děti hulákali ještě víc ("trenér", co neječí na prcky svého týmu už při minihokeji, je málo vídaná rarita, nejvíc rozšířená specialita našich "odborníků" je nadávání dětem, když něco pokazí a následný trest ve formě posazení "na bidlo"), začínající hokejisti by se ještě víc báli hrát s pukem, aby náhodou něco nepokazili, a když by se ve stresu uodpalovali k vítězství, tak by byl klid aspoň do příštího zápasu, trenér by minimálně do příštího zápasu hulákal míň, protože by rodiče zatím nesepisovali petici za jeho vyhození a majitel oddílu by byl spokojený, že mu z této třídy minimálně do příštího zápasu nepřestoupí nikdo jinam...

Že přeháním? Já myslím, že zase tolik ne. O rodičovských peticích a vyhozených trenérech jsem slyšel nemálo příběhů, když můj syn kdysi namazal půl minuty před koncem zápasu soupeři na vítězný gól, tak to víc než od spoluhráčů schytal od jejich rodičů, o chování mnohých rodičů k trenérům či funkcionářům klubů ani nemluvě...

Zkrátka není to jednoduché pro žádnou ze stran - rodiče toho nesou (finančně) většinu na zádech, a tak mají nějak pocit, že do procesu výchovy mohou mluvit víc, než je zdrávo, a kluby pod (finančním) tlakem nejsou schopny zajistit nejvhodnější přístup k práci s dětmi, prostě bohužel berou raději toho vrabce v hrsti (příspěvky), než holuba na střeše (výchova a budoucí nejisté benefity).

Ale já z tohoto bludného kruhu přece jen vidím možnou cestičku ven! Rodiče konečně pochopí, že přestože do hokeje vráží spousty peněz, tak mu moc nerozumí. Jednu věc ale začnou chápat dobře, a to že pro jejich vlastní potomky je mnohem důležitější, co se v mládí naučí a jestli se to naučí pořádně, než pomíjivé okamžiky "slávy" znamenající pro jejich rodiče pár dočerpaných kapek do vlastní nádoby nenaplněných snů. Taky bude super, až rodiče přijdou na to, že prohra je z výchovného hlediska mnohem významější než vítězství. Aby to nevyznělo špatně, já nemyslím, že je v pořádku stále jen prohrávat, to nemůže chtít žádný "hráč", vždyť pro ten opojující pocit vítězství to všichni hrajeme! Legendární kouč amerického fotbalu Vince Lombardi popsal tento kýžený stav trefně:

Muž je nejspokojenější, když ze sebe vydal všechno a leží po boji vyčerpán na zemi jako vítěz.

Já jen tvrdím, že pro zdravý vývoj lidí je potřeba ochutnat taky porážku. Člověk se po prohře o sobě mnohem víc dozví. Člověk se naučí s prohrami vypořádávat, začne je brát jako normální věc na cestě za svým cílem a ne jako strašáka, kterému se bude snažit vyhnout za každou cenu, až nakonec radši žádné cíle mít nebude. Prohra nutí člověka přemýšlet o tom, co a jak udělat příště, aby ho nepotkala znovu. Člověk si po prohře začne víc vážit vítězství. A platí to nejen ve sportu. Právě přirozený charakter sportovních zápolení a fakt, že někdy i kdyby se borec přetrhnul, tak prostě nevyhraje, připraví malého studenta života na budoucnost (nejen sportovní!) dokonaleji, než jakákoli škola. U dětí přece víc než u kohokoli jiného platí věta, kterou říkal táta malému Bruci Waynovi (Batman) na jeho otázku:

Proč padáme? Abychom se naučili zase vstát!

Pokud neustále budeme naše děti chránit před pády či jinými prohrami, budou ony mít v budoucnu velké problémy při "soubojích" s realitou každodenního (nejen sportovního) života.

Prohra je negativní dobro. Jedině z prohry se rodí energie pro následnou výhru.

Zde jsem si půjčil slova od předsedy Českého volejbalového svazu a zakladatele Unie profesionálních trenérů při ČOV Zdeňka Haníka. (Mrkněte na zajímavý rozhovor s ním - http://isport.blesk.cz/clanek/ostatni-volejbal/218478/zdenek-hanik-prohra-je-negativni-dobro-je-treba-ji-vypit-do-dna.html)

Uvědomte si, vážení rodiče, že v konečném důsledku zejména kvůli vám neprogramují trenéři vaše děti na to, aby se během zápasu těšily na vstřelení gólu, ale většinou na to, aby se bály toho, že gól dostanou. Velmi brzy tím malí hokejisté přichází o spoustu důležitých instinktů, které v budoucnu pravděpodobně nikdy nezískají zpět. Místo pozitivní motivace jsou hnány její negativní sestrou, která je schopná malé človíčky vyčerpat natolik, že v období mladšího dorostu objeví hromadu lepší zábavy a s hokejem skončí...

Markantní rozdíl ve výše zmíněném přístupu k výchově je vidět již při srovnání českých a například švédských nebo finských juniorských hokejistů, zejména obránců. Typický skandinávský bek skvěle bruslí a výborně si rozumí s pukem, na útočné modré čáře hýří sebevědomím, a takových obránců produkují obě severské země hromady. Naproti tomu u nás najdete podobných zadáků zhruba tolik jako šafránu ve Stromovce. A není se co divit, když od malička v dětech zadupáváme většinu vlastností důležitých pro budoucího špičkového moderního obránce - často mají mladí beci u nás zákaz jezdit dál, než po útočnou modrou čáru, když jde do tuhého, tak trenéři znají pouze výrazy jako odpal to, vyhoď to, nevymýšlej, a pokud náhodou udělá hráč chybu, tak už si do konce zápasu neškrtne, takže sice občas něco vyhrajeme, ale do budoucna to znamená, že obránce si zautomatizuje, že s pukem hraje co nejmíň, což znamená, že nakonec ani není potřeba tolik bruslit, no a máme tady typického českého beka - nic moc bruslaře s nic moc technikou hole v porovnání s okolním světem. Argumenty, že nemáme dost kvalitních obránců, protože málo trénujeme, mají něco do sebe, ale jsem přesvědčený, že daleko větší roli v tomto případě hraje mindset, který děti dostávají do hlav na začátku svých "kariér".

Vzpomínám si na jeden zápas za Oulu, hráli jsme u některého ze soupeřů, už nevím přesně kde, a jel s námi kluk, kterého jsem znal z haly pouze od vidění, ani s námi nikdy netrénoval, ale měli jsme dost zraněných obránců, a tak jej zřejmě povolali, aby si odbyl svoji premiéru mezi dospělými. Během zápasu jsem se s ním několikrát potkal na ledě a byl jsem z něj úplně na větvi. Třikrát za zápas vytáhl puk zpoza naší branky, nikomu ho nepůjčil, já měl velké problémy, abych mu stačil, a on zavezl kotouč až do útočného pásma, kde o něj ještě zabojoval po ztrátě. Nebo si vybavuju, jak jsem se zbavil soupeřova hráče v útočném pásmu v rohu a najednou vidím před soupeřovou brankou onoho nováčka, ani nevím, jak se jmenoval, jak si klepe o přihrávku. Gól z ní tehdy nedal, ale já si v duchu říkal: Slušnej výkon na vykulenýho zobáka! Až po letech mi došlo, že podobným způsobem tam hráli všichni mladí obránci a že u nás jsem naopak nic podobného nezažil. Taky jsem si vzpomněl, že jsem se jednou divil, co trenér v Oulu při žákovském zápase vytýká jednomu ze svěřenců, když bezpečně dostal puk daleko od vlastní branky, a s údivem jsem zjistil, že ho nejspíš upozorňoval na to, že místo napálení puku do země nikoho mohl dotyčný klučina zkusit udělat kličku napadajícímu útočníkovi a rozehrát akci kreativněji a lépe. Což mi připomíná, jakoby ve Finsku trenéři nutili hráče tvořit, i kdyby z toho mohla vzniknout chyba a gól ve vlastní síti. Oni tam jsou asi natolik chytří, že vědí, že

chybami se člověk učí,

že když se obránci náhodou nepovede rozehrávka, že mu moc nepomůže, když dostane kartáč a pár střídání vynechá, ale naopak potřebuje dostat další příležitosti, aby dotyčnou situaci provedl tolikrát, až ji bude schopný řešit "poslepu"...

Ale naši trenéři přece taky znají zmíněné pořekadlo o chybách a poučení! No jo, ale to by mohlo znamenat, že se prohraje na Kobře a pár rodičů si bude stěžovat a trenér půjde na kobereček a... Máme tady bludný kruh made in Czech.

Takže rodiče, je to na vás!

Jestli jsem přesvědčený, že se z mého článku můžou lidi poučit a pomoci tím pádem zgruntu změnit celý systém výchovy mladých hokejistů v Čechách?

Nejsem.

Ale představte si, že někde v naší republice fungují kluby na rodinné bázi bez jakýchkoli sporů a problémů!

Představte si, že v některých oddílech netlačí tolik na výsledky, že když například hrají poslední minuty vyrovnaného souboje, tak trenér nechá na ledě třetí pětku, přestože v zápase dostala už dva góly, aby si ti kluci taky vyzkoušeli atmosféru vypjatých momentů a třeba je ten hokej začal bavit trochu víc...

Představte si, že si tu naši skromnou členskou základničku neořezáváme nešetrným přístupem zainteresovaných osob a udržíme většinu kluků a holek u hokeje aspoň do ukončení základní školní docházky!

Představte si, že existuje klub, kde osvícení rodiče nehází klacky pod nohy fundovaným trenérům, kteří tak mají klid na svou odbornou práci, a díky tomu tento klub sezónu co sezónu vypiplá zástupy budoucích reprezentantů...

Ptáte se kde?

No nikde, ale představte si to!!!

 

Určitě jste poznali parafrázi jedné ze slavných scének Felixe Holzmanna, kterou jsem na závěr použil, protože humor patří stejně jako hokej mezi klenoty našeho českého národa, ale je třeba být na pozoru a trošku pečovat o to, aby nám to naše sportovní bohatství nezešedlo pod nánosy prachu...

 

Ohodnotit tuto položku
(20 hlasů)
Pro psaní komentářů se přihlašte
Go to top