Mám rád anglické slovo development. Symbolizuje dlouhodobý proces vývoje, rozvoje, dá se říct i výchovy. Zároveň symbolizuje všechno, na co se vyplatí zaměřit, chceme-li vychovávat řádné občany vlastního státu, v případě sportu potom, je-li naším cílem vychovávat příkladné reprezentanty schopné hrdě zápolit s konkurenty z okolního světa, na které bychom mohli být pyšní, kterými bysme se mohli chlubit, a kteří by po celé zeměkouli dělali mateřské vlasti skvělé jméno. Oblast rozvoje mladých sportovců je to, co mě už hezkou řádku let hodně zajímá a baví. Čím déle v této problematice plavu, tím více vidím nedostatků, na mnoho věcí mám vyhraněný názor, ale jak moc se doopravdy u nás na mladé kašle, to se v plné nahotě ukázalo a ukazuje v současné "kovidové" době, a vytáčí mě to tak, že jsem opět po dlouhé době zasednul k psacímu stroji.

Po světě řádí ten koronavirus, musíme ochránit ty starší, tak se prostě na mladý vysereme. Ohroženým skupinám obyvatel je rozhodně nutné zajistit jakýmkoli dostupným způsobem maximální možnou ochranu, na druhou stranu bychom si měli dát velký pozor, abychom tím neohrozili životy těch ostatních. Zavřeli jsme jednu komplet generaci Čechů doma a dokonce jim doporučili mobily, tablety a další nástroje civilizace, které mají na svědomí kopec fyzického a mentálního strádání lidí v současnosti. Děti nám nechodí do školy a nehýbou se prakticky od března, ale od zodpovědných vládních činitelů jsem za celou dobu nezaznamenal náznak jakékoli smysluplné snahy o to, jak mladým v této těžké době maximálně pomoct. Sportování mladých se zakázalo hned jako první, školy se pozavíraly vzápětí, že se v nákupácích každý den potkávají tisíce lidí, pořád nevadí nikomu. Ministr pro školu a tělovýchovu se evidentně za vlastní ovečky moc nepere, naopak z jeho mediálních projevů vnímám, jak jsou mu vlastně ti naši parchanti na obtíž, pomalu mám pocit, že by mu udělalo radost hromadné utopení všech Čechů mladších 25 let. Z faktu, že by tím mooooc potěšil nejen vzhledově hrůzu budícího evolucionáře J.F., který nemá problém přirovnávat naše potomstvo k nebezpečnému radioaktivnímu odpadu, je mi upřímně na zvracení... Místo opravdové usilovné snahy o ochranu rizikových skupin obyvatel se naši vládní samozvaní krizoví manažeři zmůžou pouze na obviňování obyčejných lidí z nezodpovědnosti, přičemž nejhorší jsou děti, Pražáci, OSVČ, sportovci a pařmeni z Techtle Mechtle. Omezovací opatření kopírujeme od jiných států, když se nám hodí, ale že ve většině světa chodí děti a mládež celou dobu "normálně" (samozřejmě za dodržování povinných nebo doporučených zásad) do škol a na tréninky, to jsme u nás z nějakého důvodu nepřebrali.

Nechci tady vůbec rozebírat statistiky a čísla a procenta, nicméně vývoj té takzvané pandemie ukazuje, že se viru prakticky nedá vyhnout. Kdo zachytil první vlnu, dostala ho druhá, a naopak. Praha byla nejprve obávaným semeništěm lepry, aby ji v dnešních (7.11.2020) zprávách vyhlásili za nejzdravější oblast u nás, narozdíl od jiných krajů, které se nákaze dosud bránily zuby nehty. Jedno je každopádně neoddiskutovatelné, nejjistější obranou proti jakékoli nemoci je prevence, a nejlepší prevencí je podpora imunity. Stejně jako by každý člověk měl makat na vlastní imunitě, tak by taky jedna ze zásadních úloh každého státu měla být podpora národní kolektivní imunity. A jak nejlépe takovou celostátní imunitu nakopnout? Třeba sportem? Stát, potažmo municipality, musí vytvářet příležitosti ke sportování, nutit celé rodiny k pohybu. Tělovýchova musí být jedním z hlavních programových bodů každé vlády, a to s cílem posílit zdraví a odolnost občanů proti všem koronavirům! Ve Finsku je například normální, že jsou o nedělích nákupáky zavřené, a tak lidi nemají nic lepšího na práci, než vyrazit za sportem. Nebo sociálními kontakty? Ty jsou rozhodně další důležitou obranyschopnost podporující činností, protože nejlépe se s viry naučíme žít, když se jim budeme pravidelně vystavovat, to dá přece rozum. Když jsem kdysi po devítiměsíční kortikoidové kůře kvůli rozsáhlému zánětu střev poprvé vyrazil mezi lidi, hned mě škrábalo v krku. Podruhé jsem zvolil kino, a to mě uložilo na dva dny pod peřinu s chřipkou. Jednoduše jsem po té léčbě byl s imunitou na nule. Jenomže můj doktor mi tenkrát nezakazoval vycházet z domu, naopak mi textovkou posílal, jaký dávají dobrý filmy v tom kterém kině... Jenže co momentálně v otázce prevence budoucích zdravotních problémů dělá náš stát? Zavírá všechny doma bez výjimek a doporučuje tablety. A tím myslím jak ty elektronický placky, tak pilulky. Přestože statistiky pravděpodobnosti ohrožení nákazou staví sport až na chvost celého seznamu rizikových činností, a děti nebo sportovci jsou evidentně nejméně rizikovými skupinami obyvatel. Jako by frajerům u kormidla víc vyhovoval neodolný na lécích závislý národ a z toho plynoucí nekonečný příliv bambilionů z farmabyznysu, namísto zdravé budoucnosti země, za kterou nejen po dobu volebního období nesou zodpovědnost...

Situace ve sportu kopíruje momentální stav celé společnosti. Karanténa, nezájem. Sport ať si stoupne do fronty, jak rádoby vtipně hlásil ten, kdo by se za sport měl bít v první linii. Sportovat se smí venku, ve dvou. Pro kolektivní disciplíny trochu klacek pod nohy. Stejně tak pro ty, které patří pod střechu nebo třeba do vody. Po zbytečných obstrukcích se sice rozběhly dvě domácí nejsledovanější nejvyšší soutěže, což byl vymodlený signál lepších časů, nesmí se ale zároveň zapomenout na podporu sportovních základen, nejen hokeje a fotbalu. Je super, že, i když bez fanoušků na tribunách, opět ožila extraliga, jako vlajková loď domácího hokeje. Ten produkt je rok od roku lepší, zajímá víc a víc diváků, nabízí dramatická rozuzlení na obou koncích tabulky, na zápasy se fakt dá koukat. Zároveň je taky nutné si uvědomit, že ten produkt bude každou sezónu potřebovat dávku nové krve. Nové zajímavé příběhy a hráče. Ty hráče si musíme vychovat. My sami. Tady v Čechách. V našich klubech. Z nebe nám nespadnou. Nevzniknou z toho, když budeme dětem hokej zakazovat, ani když děti k tomu ledu nepřitáhneme a neudržíme je na něm, nebo když dětem nebudeme moct ukazovat vzory. Hokejoví prckové u nás musí chtít kopírovat nejen Mekdejvida, ale taky frajera, kterej vyrostl ve stejné zemi a něco tady taky odehrál. Víc podobných vzorů bude znamenat víc členů té naší nevelké hokejové základny. Pokud nevrhneme víc energie do výchovy mladých, nebude mít za chvíli extraligu kdo hrát, hokej přestane lidi zajímat, děti půjdou radši na jiné sporty, a tím to zhasne. Momentálně podle mého názoru v Čechách probíhají přípravy na pohřeb sportu obecně, a to, co mě fakt děsí, je, že nevnímám žádnou snahu o co nejrychlejší nápravu. Občas si někdo někde zaspekuluje, jaké následky současná situace bude pro mladé mít, jestli bude fatální měsíc bez možnosti tréninku, nebo tři, nikdo si to ale ve skutečnosti nedovede představit, protože nikdo nic podobného samosebou nikdy nezažil. Já vidím hned několik potenciálně nebezpečných oblastí:

Průser č. 1 - narušení vztahu

Hlavní důvod, proč by měl člověk s hokejem začít, musí být zábava, zvědavost, touha objevovat nové obzory. Hokej musí člověka od začátku rajcovat. Hlavním důvodem toho, že člověk u hokeje zůstane dlouhodobě, musí být pevný vztah, láska, ve kterou postupem času přerostou všechny ty zmíněné věci. Jednoduše to funguje stejně jako ve vztahu partnerském. Když člověk někoho/něco miluje, těžko si dovede představit jinou variantu. Proto asi nehrozí, že by během nekonečných karantén s hokejem sekli ti, kteří ho milujou nadevšechno, a kteří si i v těžkých časech najdou dost šidítek na to, aby se po jakkoli dlouhé pauze vrátili na led v plné touze. No ale dovedu si taky představit, že pokud borečka holka moc nebere a ještě ke všemu se s ní nesmí delší dobu vídat, může se stát, že se zaplete s nějakou náhradnicí, a k té původní už si nikdy vztah nenajde. Stejně jako pro hokejistu v určité fázi vývoje, kdy třeba prochází pubertou, přechází do vyšší kategorie či jiného týmu, nebo zatím pouze úplně nepoznal, co ho na tom hokeji vlastně baví, může dlouhodobější absence znamenat nebezpečí zaměření zájmu jinam, odkud už se k hokeji bude těžko vracet...

Průser č. 2 - vlak z dohledu

Z logiky věci vyplývá, že současnou situaci ve sportu odskáčou nejvíc ti starší mladí, tzn. plus mínus všichni adolescenti, ve sportovní terminologii dorostenci a junioři, případně ještě i starší jedinci, kteří už jsou papírově dospělí, ale ještě potřebují nějaký čas k dopečení na vrcholovou úroveň. Čím je sportovec mladší, tím víc času z "kariéry" má před sebou. Čím dál víc zainteresovaných je ochotno připustit, že nám, tzn. českému hokeji, pomalounku ujíždí vlak s mančafty světové špičky. A pro ty, kdo jsou stále přesvědčení, že patříme do hokejové top šestky, přikládám pod textem ke stažení tabulku, do které jsem seřadil týmy na základě medailových umístění z největších světových turnajů všech zásadních kategorií za posledních deset let. (V posledním sloupci tabulky "Body" jsem hodnotu medailí přepočetl na body - zlato = 3 body, stříbro = 2 a bronz = 1 bod.) Získané medaile jsou nepochybným důkazem úspěšnosti. Když reprezentace za sledované období z 93 možných vydoluje 3 cenné kovy, taky to o něčem svědčí. A to o tom, že mezi hokejové velmoci momentálně nepatříme, spíše vedeme zástup zemí druhého sledu. Když se hledají příčiny neúspěchů a debatuje se, kdy a proč nám konkurenti nejvíce odskočí, stále více se zmiňuje právě období dorosteneckého a juniorského věku. Jako by soupeři při přechodu do dorostu zařadili v tréninku vyšší rychlost a během pár sezón se nám definitivně vzdálili. Pro spoustu lidí to může znít divně a hodně lidí tomu nevěří, kdo měl ale možnost nakouknout do špičkových evropských akademií, ten nejspíš pochopil. Já tam všude byl. Párkrát jsem byl v učení v Salzburgu, kde si zakládají na sofistikovaném analytickém přístupu k výchově hokejistů, ale trochu je brzdí samotná zeměpisná poloha akademie, tři roky jsem během mého působení v Oulu sledoval, jak to dělají v nejlepší finské organizaci, odkud každoročně vybruslí několik hráčů světové třídy, jak jsem kdysi psal v jiném článku (https://www.mb6hs.cz/clanky/mentalni-trenink/pouze-konkurence-priblizi-nas-hokej-zpet-k-vrcholu), nejbrutálněji jsem ale narazil na realitu během stáže v akademii Frölunda v Göteborgu. Rozebrat fungování každé ze zmíněných vybraných top organizací odshora dolů by zasloužilo prostor v samostatném článku, a možná k tomu někdy dojde, nicméně jen letmo popíšu dojmy z návštěvy v té poslední jmenované. V té pravděpodobně nejlepší na světě, ze které občas draftujou i sedm hráčů za sezónu. Třikrát týdně tam napochodujou brzo ráno na zimák vojáci z týmů U20 a U18, ú šestnáctky "pouze" dvakrát v týdnu, aby absolvovali tvrdou hodinovku na ledě a druhou na suchu. Žádné pohodové dovednostní mazlení s pukem nebo střelba ze stoje, normální ostrá jednotka. V gymu to samé. Maximální intenzita i objem, žádné válení se na pěnových válcích s úsměvy na tvářích. Nezapomenu na odpověď hlavního trenéra týmu U20 na mou otázku, na jaké že dovednosti bude dnešní ranní jednotka na ledě zaměřená. "Nooo, on to nebude úplně tak dovednostní trénink..." A na ledě si pak borci z hodiny času nedarovali 40 minut nic zadarmo v rovnovážných situacích. Nebo se mi vybavuje další hláška zmíněného hedkouče, která jaksi vystihuje, kde je doopravdy zakopaný pes úspěšnosti výchovy, když jsem se ptal, jak tam řeší regeneraci, že jsem nikde neviděl saunu nebo vířivku: "Na tento typ regenerace nemáme v našem tréninkovém programu čas!" Prostě makají tolik, že už nemůžou dělat víc... Po ranní dvouhodinovce mladí sportovci zhltnou připravenou snídani a vyrazí společně do školy. Na desátou. Tam odsedí většinou 4 hodiny (hokejoví studenti střední školy Frölundy mají za týden 22 hodin školy, 4 dny po 4 hodinách a jednou 6, to v den, kdy mají "pouze" odpolední trénink) plné zajímavé interaktivní výuky bez stresu ze známek a s velkou pravděpodobností využití v budoucím životě. Po škole čeká frajery oběd zpátky na zimáku formou bufetu s výběrem pro každého, no a odpoledne potom podobný program jako ráno, tzn. jedna plus jedna tréninková jednotka v kosmické intenzitě. A takto to tam dělají každý den! Bez ohledu na to, jestli se zítra hraje, nebo je pondělí. Za primární cíl mají VYCHOVÁVAT hráče, ne dokola ladit formu na jednotlivé víkendové zápasy ve strachu z porážek. Už po jedné sezóně v takovém prostředí je znát rozdíl, pokud hráč projde kompletním řekněme čtyřletým programem, má dveře do velkého hokeje dokořán. Evoluce hokejisty v našich podmínkách má výrazně jinou křivku. Odmalička je zvyklý dupat nadoraz, takže v žákovském věku v některých aspektech hry dokonce předčí svého vrstevníka ze severu. Jak jsem už ale psal, od dorostu začne český borec ztrácet, a to z mnoha důvodů. Ať už proto, že nemůže pochopit, jak že by jako měl ještě přidat v tréninku, když ze sebe během dosavadních sezón vymačkával přece maximum, nebo proto, že výchovu našich sportovců hodně přibržďuje nepružný školský systém, který na rozdíl od skandinávských systémů neposkytuje případným budoucím sportovním hvězdám dostatek komfortu na trénink a regeneraci. O přístupu jednotlivých klubů k práci s mladýma nebo o nedostatečně motivovaných či disponovaných trenérech na pro výchovu hokejistů stěžejních místech se mi původně psát vůbec nechtělo, nicméně opakovaná karanténa opakovaně odhalila tyto další nedostatky našeho systému v plné nahotě. Mám tu čest zrovna dělat v klubu, ve kterém jde o rozvoj hráčů především. Se současnou nepříznivou situací se trenéři a bafuňáři na všech úrovních perou v rámci povolených mantinelů na maximum. Nejen první mužstvo, ale i mladíci pod smlouvou, kteří zatím nepatří do hlavního kádru nastálo, měli ještě před povolením tréninku v hale možnost sklouznout se na venkovním ledě alespoň 2x za týden, stejně tak pro ostatní juniory a dorostence klub neustále hledá možnosti plnohodnotného tréninku, jak na ledě, tak mimo. Of-ajs jedou každý den společně onlajn. O nadstandartním servisu i pro žáky se tady rozepisovat nebudu, tento odstavec je zaměřený na "akademické" kategorie. Chtělo by se říct, že se v Bolce vlastně neděje nic speciálního. Kéž by to tak byla pravda! Znám po republice trenéry, kteří neúnavně, alespoň 3x týdně, organizují pro svěřence tréninky naživo, což v rámci momentálního legálního nastavení znamená jeden na jednoho, což přepočteno na čas znamená třeba osm hodin strávených tréninkem každý den, což při zapojení dvou nebo tří trenérů na různých místech zároveň (psycho!) může znamenat hodinu intenzivního individuálního tréninku pro každého hráče dané kategorie v daný den. Za mě klobouk dolů! Borci (trenéři) za to nemají extra peníze, dělají to "jen" proto, že cítí, že je jejich povinností těm nebohým studentům velkého hokeje v těch současných sračkách co nejvíc pomoct! No a naproti tomu vím taky o klubech, ve kterých borci (hráči) dostali áčtverku s tréninkovým plánem, ale nikoho po celou dobu karantény nezajímalo, jestli a jak borci ten plán plní. Nedělám si prdel, že ten samej plán někde dostali jak junioři, tak žáci toho klubu! Nikdo se prostě zbytečně neobtěžoval. V některých klubech si trenéři dávají záležet na každodenním kontaktu se svěřenci, někde, pokud ne live, tak aspoň fejstajm, a jinde zase naopak hráči od trenéra nedostali jedinou esemesku za dva měsíce. Prostě nezájem. A to opravdu pořád píšu o top klubech a o těch zlomových kategoriích! Na závěr tohoto odstavce bych každopádně chtěl shrnout mou pointu - v důležitém věku nestíháme tempo výchovy hokejistů ani normálně, tj. v době bez toho podělanýho kovidu, a když se teď rozdíl každým týdnem (prakticky od března) zvýrazňuje ještě proto, že tady nemůžou mladí trénovat vůbec, zatímco tam (= všude jinde u konkurence) jedou bomby normálně strojově dál, koledujeme si o to, že ten vlak se světovou špičkou bude tak daleko, že nám nakonec úplně zmizí z dohledu...

Průser č. 3 - emigruj, kdo můžeš

V posledních letech se nám v českém hokeji rozmohl takový nešvar, jak by řekl klasik, a to fakt, že příliš mnoho mladých nadějí odchází v dorosteneckém nebo juniorském věku rozvíjet svůj talent do ciziny. Čísla hokejových mládežnických emigrací jsou podle mě hrozivá, a to i v dobách bez kovidu! Podle mých neofiko statistik odešlo za hokejem do zahraničí za poslední tři roky (k 9.11.2020) neuvěřitelných 108 hráčů narozených mezi lety 2002 až 2005!!! Do zámoří 35, do Švédska 32, do Finska 22, do Švýcarska 13, a do dalších zemí, jako Německo a Rakousko, 6. Tyto nelichotivé statistiky svědčí o tom, že čím dál víc rodičů jednoduše nevěří tomu, že by jejich ratolest potom, co do ní odmalička narvali hromady času a peněz, dostala v českém hokejovém prostředí v tom nejdůležitějším věku ten nejlepší servis ke zhodnocení všech dosavadních investic. Samozřejmě se u nás najdou organizace, ve kterých je vytvořeno špičkové zázemí pro development mladých hokejistů, čímý myslím nejen materiální základ, ale hlavně mentální nastavení všech, kteří se okolo mládeže motají. A stejně tak se u nás vždycky najdou lidé, kteří nebudou spokojeni nikdy s ničím, a i kdyby jejich mladej dostával v klubu zlatý hokejky, tak by stejně hledali únikovou cestu jinam, kde by mu slíbili druhou přesilovku v áčku. Nicméně poslední dobou zvedají kotvy i ti, řekněme normální, kteří prostě jen chtějí to nejlepší pro vlastní dítě, což se ve druhém kole uzávěrky sportovišť zvrhlo v naprostý exodus českých hokejových nadějí čistě "jen" kvůli tomu, že tady mají na rozdíl od okolního hokejového světa zákaz trénovat a dělat to, co milujou nejvíc ze všeho. Dá se toto jednání pochopit? Jasně, že dá. Může si český sport podobný hazard s budoucností dovolit? No to kurva ani náhodou! Je bezpodmínečně nutné všechny tyto myšlenky na úprk mladíkům vyhnat z hlav, a to půjde pouze v případě, že se budou moct vrátit na led, kde z nich trenéři budou každý den dostávat maximum ve snaze vychovat je světově konkurenceschopnými!

Průser č. 4 - zpátky v totalitě

Jako velké břemeno, které si česká nejen sportovní mládež z časů koronavirových ponese životem, vnímám ztrátu důvěry v autority veřejného politického života. Ovlivňování a cenzura informací, omezování lidských práv, střety zájmů, prokázané trestné činy a lži, likvidace některých skupin obyvatel, slzný plyn na Staromáku, porušování pravidel těmi, co je zavedli. Všechno jako součást běžného života bez toho, aby někdo nesl následky nebo přiznal zodpovědnost. Náznaky omluv z nejvyšších míst přicházejí neupřímně, a to pouze před volbami na doporučení píár štábů. Dvacítkáři měli slíbenou bublinu pro přípravu na blížící se světový šampionát, aby si to zodpovědní nahoře zase rozmysleli, protože vlastně nikdo neví proč. Kdyby se náhodou v Edmontonu povedl nějaký úspěch, polovina vlády by tajtrlíkovala v médiích a hlásila se o zásluhy, pokud ale naopak opět žádný cenný kov nezacinká, nikdo z činitelů se určitě neomluví za to, že přípravě na pro mnohé nejdůležitější akci kariéry naházeli možná zbytečně moc kmenů pod nohy. Vysvětlujte těm mladým nadrženým klukům, kteří jsou na cestě za svými sny, proč na led nemohli o pár týdnů dřív, a přesvědčujte je o tom, že mají stejnou šanci na úspěch jako soupeři ze Skandinávie nebo Ruska, kteří od léta hrabou prakticky bez zaškobrtnutí. České hokejové hnutí z vděčnosti za povolení extraligy zobe z ruky těm milosrdným politickým lídrům, kteří jsou si vlastní dominantní situace dobře vědomi, takže vlastně radši nikdo ani zbytečně netlačí na pilu ohledně nedůležité mládeže, hlavně aby nám vrchnost hokej zase nezarazila komplet. O návratu papalášských časů svědčí taky znovuobjevená a vládnoucí garniturou provokovaná dovednost velké části obyvatelstva - práskání, bonzáctví. Dost smutně mi například zněla historka, kterou mi jeden z mladých svěřenců nedávno vykládal, jak na něj s kamarády na vesnici přijela hlídka policie, protože si po týdnech nicnedělání šli zahrát fotbal. Několik, jasně že nelegální počet, mladých zdravých sportovců musela rozehnat na udání povolaná hlídka bezpečnostních složek. Neobhajuju porušování pravidel, jakkoli dle mého názoru například v porovnání s neomezeným počtem lidí v nákupácích nesmyslných, jen mi vadí to, čeho jsou někteří naši spoluobčané vůči sobě navzájem schopni. Je toto to nejvhodnější prostředí pro výchovu charakterních sportovních vzorů pro další generace?

V tuto chvíli mám nutkání mírně odbočit a ventilovat vlastní názor na případy porušování vládních nařízení, jako je výše popsaný rozprášený fotbal mladých, nebo třeba odhalené ilegálně fungující fitko či hospoda. Nejvyšší kruhy podobné kauzy využívají k obviňování takto nezodpovědných občanů ze zdravotních problémů jiných, nicméně podle mojí logiky má všechno na triku stát, který se o svoje ovečky nepostaral a ony se občas v zoufalosti prostě uchylují k zoufalým činům. Odkazování na zodpovědné chování občanů okolních států je absolutně zcestné, protože nikde jinde sport neomezili tolik, jako u nás, a všude jinde si zakázaná povolání přijdou na adekvátní kompenzace. Jsem přesvědčen, že by všichni provozovatelé hospod, posiloven, nebo třeba divadel v Čechách strávili spokojeně týdny karantény doma s nohama na stole, pokud by se mohli spolehnout na oprávněnou odpovídající pomoc státu, ve kterém celý život platí daně. Kdo by ale potom za všechno mohl? Že by majitelé velkých obchodních center lákajících zástupy důchodců na sobotní slevy? Bych se divil...

Průser č. 5 - štempl na postavení trenérů

Další věc, kterou kovidové časy také zvýraznily a potvrdily, je zoufalé postavení trenérského řemesla, které už před příchodem viru ztratilo společenský respekt. Toužíme vychovávat hráče pro NHL, ale přitom nejsme schopni zajistit k mládeži ty nejkvalitnější pedagogické pracovníky, kterými všichni mládežničtí trenéři samozřejmě musí svým způsobem být, jako důležité vrcholy výchovného trojúhelníku rodič-učitel-trenér. Od každého trenéra mládeže se hrozně moc očekává, na každého jednoho trenéra spoléhá hrozně moc lidí, každý trenér mládeže má obrovský podíl zodpovědnosti na budoucnosti celého národa, od všech trenérů potřebujeme, aby se každý den každou minutu svojí práce, svého poslání, přetrhli nasazením, víkend nevíkend, prázdniny neprázdniny, Vánoce neVánoce, s čímž ovšem hrubě nekoresponduje zoufalá společenská prestiž a finanční ohodnocení pracovníků na takto významných postech! Stejně jako v případě školství, kde často učí ti, kteří nemají nic lepšího, resp. lépe ohodnoceného, na práci, tak i mezi trenéry mládeže se obtížně hledají ti správně motivovaní, po kterých je možné požadovat stoprocentní přístup klidně i nad rámec smluvních povinností, a které je možné kopnout do zadku v případě, že práci nedávají maximum, s jistotou kvalitní motivované náhrady. Dva, pro výchovu stěžejní posty, byly dávno degradovány na úroveň spodiny národa, trenéři a učitelé jsou opovrhováni a zesměšňováni svými zaměstnavateli, kluby, rodiči i dětmi samotnými, jejich každodenní práce pozbyla sebemenšího docenění. No a do toho si nakráčí ten koronavirus a sebere i těm nejnadšenějším trenérům mládeže jejich džob. Už první vlna na jaře zacloumala s trpělivostí a hrdostí mnohých z nich, druhé kolo karantény bez jakýchkoli garancí státu a mnohých klubů, že se o svoje trenéry postarají, obávám se, může přinést odliv mnohého potenciálně kvalitního trenérského materiálu do bezpečnějších, klidnějších a společensky prestižnějších profesních vod. Nebo taky třeba na úřad práce...

Průser č. 6 - žádné miniživoty nanečisto

Mládežníci mají od března prázdniny. Nejdelší v jejich životě. Na začátku září, sotva se po návratu do reality začali pomalu srovnávat s režimem normálního života, přišla zase stopka. Podruhé během osmi měsíců. Zákaz školy, tréninku, setkávání se s kamarády. Školu v pravém slova smyslu nahradila tzv. distanční výuka, v některých ústavech téměř plnohodnotně, jinde spíš jako špatný vtip, nicméně vždy jde o náhradu pouze z poloviny. Stejně zásadní složkou školského systému jako samotné vzdělávání, které lze na dálku suplovat, je zároveň možnost, resp. vlastně povinnost setkávat se s vrstevníky, a každý den si prožít jeden miniživot. To samé platí i pro trénink v kolektivním sportu. Děti se ve škole nebo v hokejovém kolektivu naučí vycházet s ostatními účastníky zájezdu, musí pochopit, že se zeměkoule netočí pouze okolo jejich vlastních eg, ale že je k dosažení vytyčených cílů nutné chovat se dle pravidel skupiny. Respektování autorit i spoluhráčů, vzájemná podpora a spolupráce, komunikace, sdílené smutky a radosti, objevování vlastních lídrovských dispozic nebo naopak překonávání těch autsajdrovských. Celá tato jakási základní škola emoční inteligence bude pro její absolventy neocenitelnou přípravou pro budoucí normální život dospělých. Současné generaci mladých je vyčítáno, že nejsou schopni komunikovat ani za normálních okolností, tj. bez kovidu, čemuž každý týden současných opatření rozhodně nepomáhá. Nemožnost prožívat si každodenní miniživoty nanečisto a do podvědomí si díky tomu ukládat užitečné vzorce chování, může za pár let způsobit moře frustrace a neštěstí, až se skutečným životem nedotčená mláďata budou muset postavit na vlastní nohy...

Na závěr bych chtěl zdůraznit, že nejsem povolaný k tomu, abych dokázal objektivně posoudit míru oprávněnosti nebo nutnosti jednotlivých omezujících opatření, nikdo mi ovšem nevymluví, že se v Čechách vzdělání a sport nepochopitelně odstřihly bez mrknutí oka hned na začátku, místo aby se hledaly cesty, jak tyto dva důležité pilíře plnohodnotné existence každého národa zachovat v rámci možností co nejméně dotčené. Ono by se nám to v budoucnu určitě z mnoha zmíněných důvodů vrátilo. A zřejmě nejsem ani dost inteligentní na to, abych pochopil ten novej pes, resp. to, za jakých podmínek se bude moct český národ vrátit k normálnímu životu bez jakýchkoli omezení. Nikde v té barevné tabulce, nápadně připomínající tabulky, dle kterých se orientují občané jiných zemí již dlouhé měsíce, jsem žádnou takovou variantu nenašel. A taky třeba nechápu těch maximálně 500 fandů na hokeji i v případě nulového šíření kovidu, a to bez ohledu na to, jestli se hraje v Outůaréně nebo ve stodole. Tak snad se všichni co nejdříve probudíme a za pár let už si z této divné doby budeme vybavovat jen to pozitivní. Třeba mistra plnohodnotně odehrané extraligy, v jehož kádru vystrčí rohy nějaká budoucí opora nároďáku...